Festivalu se letos zúčastnilo 25 hudebních těles (smíšených pěveckých sborů, dětských sborů a komorních pěveckých i instrumentálních sdružení) z České Republiky, Německa, Polska, Rakouska, Maďarska a Itálie. Od 8. do 31. května se v příhraničí Plzeňského kraje a Bavorska uskutečnilo 30 koncertů a hudebních doprovodů mší. Jeden z koncertů jsme měli možnost navštívit 30. května na Chodsku.

Venku sice pršelo, ale uvnitř kostela se rozhostila příjemná atmosféra, o kterou se postaraly smíšené pěvecké sbory Česká píseň Plzeň pod vedením Vojtěcha Jouzy a Šumavan Klatovy pod vedením Jaroslava Pletichy. Vystoupení dvou sborů přímo vybízí ke srovnání.

Co bylo tedy oběma sborům společné? Oba sbory vystoupily přibližně v počtu třiceti členů (kolem 20-ti žen a 10-ti mužů) s výběrem duchovní hudby a capella (tj. zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů) různých období, pod vedením mladých sbormistrů, kteří se svých funkcí ujali letos v lednu.

Česká píseň uvedla koncert svým vznikem nejstarší skladbou tohoto podvečera G. P. da Palestiny Sicut servus desiderat ad fontes. Tuto klidnou a vyváženou skladbu vystřídal radostný hymnus T. L. de Victoria Jesu dulcis memoria. Asi nejvíce mne svým výrazem i velmi kvalitním provedením sboru zaujalo responsorium J. D. Zelenky Caligaverunt oculi mei, polyfonní skladba intonačně náročná svými intervaly v jednotlivých hlasech, zejména zvětšenou kvartou, znázorňující bolest. Po této „bolestné disharmonii“ následoval libozvučný chvalozpěv W. A. Mozarta Adoramus te, Christe. „Uchu líbeznou“ harmonii vystřídaly disonantní skladby autorů 20. st. I. Stravinského Věruju (ruský pravoslavný zpěv) a Francise Poulence Salve Regina. Své vystoupení sbor ukončil vesele, spirituálem Alleluja.

Šumavan začal jemu svěřenou druhou polovinu adventním rorátem Rorando coeli defluant J. C. Vodňanského, při níž se ozvaly sólové hlasy odpovědí z kůru. Pokračoval středověkými chorálními zpěvy s doprovodem kotle a trianglu v úpravách G. Komárkovského a M Raichla. Současnou hudbu sbor prezentoval provedením všech částí Missa brevis Z. Lukáše (který byl m.j. zakladatelem účinkujícího pěveckého sboru Česká píseň) zkomponované v r. 1982. Ve skladbě jsou rozvinuty zdánlivě jednoduché motivy, avšak tyto jsou obaleny např. sekundovými intervaly, lyrické struktury střídají rytmické úseky. Na této skladbě sbor prezentoval své kvality, kterými jsou mimo čisté intonace rovněž rytmické cítění. Před a po této mši zazněly dvě úpravy oslavného zpěvu Pánu Cantate Domino G. von Pogatchningga (skladatele 19. – 20. st.) a C. Monteverdi (skladatele 16. - 17. st.). I tyto dva obsahově stejné zpěvy byly pro diváka poslechově zajímavé. Na závěr také Šumavan uvedl spirituály, a to ve svém přídavku, který si diváci na konci koncertu vytleskali.

A v čem se oba sbory lišily? Výběr repertoáru beru jako samozřejmost, ale i v tomto shledávám jednu odlišnost, kterou bych chtěla zmínit. Zatímco Česká píseň zařadila do svého programu skladby mně většinou neznámé, Šumavan naopak vybral pro tento koncert skladby velice známé. Rozdíl pak byl v mém osobním prožitku – v první polovině jsem byla zvědavá, jak tyto skladby znějí, v druhé polovině jsem si pak s účinkujícími „v duchu zpívala“ a chtíc nechtíc srovnávala s provedením, které znám.

Oba sbory zpívaly intonačně čistě, což je u nich samozřejmostí. Nemusí se to povést za všech okolností a u všech skladeb, ale v Klenčí tomu tak nebylo. V porovnání na mne působila Česká píseň jasnějšími hlasy, Šumavan naopak tlumenějšími přičemž celistvost zvuku podpořily početnější mužské hlasy.
Každopádně tento koncert byl velice kvalitní a vydařený a myslím, že si každý posluchač duchovní hudby „přišel na své“. Zároveň je dobře, že je festivalem prezentována duchovní hudba v provedení různých těles, a to nejen ve městech, ale i v méně navštěvovaných místech česko-bavorského příhraničí.

Čtenář – reportér Vlasta Čejková