V době, kdy kupoval Zdeněk Procházka tvrz ve Lštění, tvrdili někteří zlí jazykové, že tak činí kvůli tomu, aby v ní mohl vybudovat erotický podnik. Nový majitel tvrze však tyto dohady před lety striktně odmítl se slovy: „To nepřichází v úvahu, byť by zisky z tohoto podnikání byly určitě zajímavé.”

A svému slibu dostál. Tvrz se díky jeho péči zařadila mezi pěkně opravené památky našeho regionu. „Lštění je teď nejlépe dochovanou věžovou tvrzí v Plzeňském kraji,” pyšně tvrdí sedmapadesátiletý Procházka o stavbě, pro niž bylo podle dendrologického výzkumu pokáceno dřevo na stropy na jaře roku 1457.

Pánem tvrze je už celé desetiletí a památka se výrazně změnila oproti době, kdy ji kupoval za peníze utržené za prodej pozemků po dědečkovi.

Zalitoval někdy nákupu a investovaných peněz?

„Nelitoval, naopak! V podstatě mám tvrz 10 let. Podařilo se opravit věž, vybudovat příkop a mnohé další. Dům vedle tvrze je dodělaný včetně interiérů, a to do podoby druhé poloviny 19. století,” říká skromně Procházka, jakoby vše šlo hladce.

Tvrz koupil za necelých 400 tisíc korun, ale kolik už v ní proinvestoval, aby ji dostal do současné podoby?

„Tyhle věci si moc nepamatuji a ani o nich nechci mluvit, znáte lidi! A pokud bych měl počítat investovaný čas, to bych se asi nedopočetl,” směje se Procházka a dodává: „Raději se s vámi budu bavit o tom, co se podařilo udělat a co ještě chystám.”

Bereme ho za slovo a necháme jej hovořit.

„Minulý a letošní rok se tam instaloval dřevěný špýchar, který byl postavený kolem roku 1730, celodřevěný s dřevěnou klenbou. Původní majitelka nevěděla, co s ním, neboť byl zřícený. Je památkově chráněný a letos jsme mu udělali střechu. Takže u tvrze přibyla další dřevěná budova, která má zhruba osm krát pět metrů. Hodlám v ní přes léto otevřít malé muzeum dendrologie, což je metoda, pomocí níž se datují dřevěné trámy a podobně,” prozrazuje majitel lštěnské tvrze.

Ta se rozzářila i díky Procházkově manželce, která ne᠆jenže tolerovala manželovi nákup památky a všemožně ho podporovala v jeho konání, ale přiložila také ruku k dílu.Viděli jsme ji mimo jiné i při práci v jejím okolí, kdy rozsáhlou zahradu zbavovala pomocí sekačky vzrostlé trávy.

„My si s manželkou vycházíme naprosto vstříc a po těch 35 letech jsme na leccos zvyklí. Máme pohodové manželství, díky kterému jdou takovéhle věci uskutečňovat. Pokud by to byla nějaká ženská na peníze, asi bych nebyl tam, kde jsem,” pochvaluje si výběr životní partnerky Procházka.

Je možné, že i přes všechnu podporu manželky a veškerou energii, již do záchrany tvrze vložil, nikdy ani na moment nezalitoval peněz a úsilí?

„Zalitoval jsem pouze toho, že nejsem schopný – což jsem si kdysi původně myslel – tam odjet třeba na měsíc, zavřít se před civilizací a užívat si to tam. Jsem dost vytížený, takže si to ve Lštění nemůžu pořádně užít, ale snad to někdy vyjde. To je jediná věc, která mne na tom všem mrzí,” odpovídá Procházka.

A užije si tvrz aspoň v budoucnu? „Rád bych některé věci ze svého života odboural. Zatím dělám vše pro to, abych se uživil. Jednou bych ale chtěl dělat pouze věci, které mne baví, i za cenu toho, že méně vydělám. Odstěhuji se na Lštění, tam si nakoupím základní potraviny a nějak tam budu v klidu žít. Třeba to někdy v budoucnu vyjde a naučím se žít takzvaně po staru, protože moderní způsob života mne nějak čím dál víc otravuje,” zakončuje zatím nerealizovatelným přáním Procházka.