Dlouhou dobu se nic nedělo. Tedy alespoň s mojí postavou strážníka z Chicaga 30. let minulého století. V době, kdy se ale pomalu blížila premiéra, nadešel strážníkův čas. V tu dobu už měli ostatní kolegové za sebou několik únavných měsíců zkoušek prvního a druhého dějství. Moje první zkoušky, a možná nejen ty první, byly tragédií.

Někdy jsem s sebou vzal na jevišti futra, když se mi za ně zachytila mikina, jindy jsem měl pozdní nástup na scénu nebo jsem svůj text odříkal příliš potichu. Nevím, zda vůbec bylo večera, kdy by se z potemnělého hlediště neozvalo: „Stopíček!“, to když se naše režisérka proměnila ve Věru Chytilovou.Brzy jsem poznal, že text je třeba opravdu umět, byť se v něm při prvních schůzkách škrtalo, aby hra nebyla příliš dlouhá. Snad až s nevolí jsem nabýval dojmu, že strážník toho od zkoušky ke zkoušce říká méně a méně.

Starost mi ale dělal hlavně kostým. Hodně jsem se na něj chtěl spoléhat. Jenže šatnu ochotníků vyplňují obleky „co dům dá“, takže najít mezi nimi uniformu amerického policisty byl neřešitelný problém. Na další zkoušku jsem si proto přinesl vycházkovou uniformu z osmdesátých let, ale s jejím rozšířením na moji míru, přebarvením a přešitím na uniformu americkou si nevěděl rady ani velezkušený kostymér a kastelán v jedné osobě. Nezbylo mi nic jiného, než hledat v šatně. Když jsem ale poprvé navlékl rozmachťané mokasíny a kalhoty „havlovky“, chtělo se mi před zrcadlem brečet.

Zachránili mě ale moji kolegové a opravdoví strážníci. Sehnali mi dokonce i obušek, takže jsem se po jevišti dokonce začal pohybovat. Jako když se učíte bruslit, také uvítáte hokejku v ruce jako určitou oporu.

Zkouškový maraton byl velmi únavný, dva měsíce jsme se scházeli dvakrát týdně. Stále bylo co zlepšovat. Kolik dílů oblíbené Ordinace a detektivek včetně svatební cesty jsem obětoval, než nadešel čas premiéry… Konečně premiéra. Každý z herců se na ni těšil. „Chce to ven,“ svěřoval se mi na posledních zkouškách unavený Michal.

Už při cestě do Týna jsme se stačili „rozmluvit“ se ženou, která také hraje a která měla potřebu v autě nezávazně klevetit, zatímco já horečnatě listoval ve scénáři a chtěl si ještě zopakovat text. Začal jsem litovat, že režisérka neškrtala ještě víc. Asi jsem také neměl na zkouškách dělat nápovědě: „Kuš!“ Možná by mě nyní hlas Vlastičky a Blanky zpoza kulis tolik nerozhodil, jako na zkouškách. Při oblékání v šatně všechny zajímalo, zda mám trému. „Nemám, ale celou noc jsem nespal. Něco na mě leze!“ říkal jsem. Nikdo nepolitoval moje rozlámané tělo, nikdo mi nevěřil. Mimochodem, druhý den mě zvláště agresivní angína skolila úplně. Bolelo mě celé tělo, ale vzal jsem si příklad z Milušky. Na té jste taky na jevišti nepoznali, že před nástupem na scénu ležela nahoře v klubovně skoro bezvládně s ukrutnou chřipkou.

Těsně před představením mě režisérka znervózňuje posledními, dobře míněnými radami. Kopeme se do zadku pro štěstí, za což se neděkuje. To prý přivolává smůlu! Opona je nahoře, podle zpráv z kasy je v sále dost lidí. Všichni stojíme za kulisami a napjatě čekáme na první reakci diváků. Přichází výbuch smíchu a nervozita trochu opadá. Ne ta moje. Všichni už budou mít brzy za sebou výstup, jen já musím čekat. Třetí dějství je ještě daleko. Do kuřárny, kde pálím jednu za druhou (asi kvůli té angíně), přichází mistr Honza. Tak, jak to umí jen on, neopomene zdůraznit nádheru výstupu v prvním dějství. Má to za sebou.Mým nervům nepřidá Michal, který se přiřítí a zběsile hledá klobouk.

Přestávka. Část herců se letí převléknout, zejména holky mají fofr. My jdeme předělat scénu, což je vzhledem k tomu, že se v Horšovském Týně hraje i zkouší v kině, kde se jinak promítá, činnost pracná, častá a mnou neoblíbená. Na nic, co budou při dalším výstupu potřebovat, se nesmí zapomenout. Nejhorší je prostrčit těžkou železnou postel malým prostorem v kulisách a neprotrhnout přitom plátno. Tomu modrému, co v tu chvíli mžourá na scénu, se říká světlo snad jen ze soucitu. Pro mě, brýlatého strážníka, tak všude vládne tma jak v pytli. Nejvíce bolí zakopnutí o kovové vzpěry, které zezadu jistí kulisy.

Druhou přestávku si zpestřuji tím, že si s Michalem narychlo měním kalhoty. V tom stresu jsem si oblékl jeho. A pak to přichází. Můj první výstup! Utěšuji se tím, že s sebou vleču Standu, takže v tom nejsem sám. Brzy poznávám, že jsem na zkouškách podcenil trénink zavírání dveří. Aha, proto všichni herci, i když se zkoušelo bez kulis, vyluzovali z úst zvuky vrzajících dveří a sahali po imaginárních klikách. Vzpomínám si na radu režisérky, abych se podíval do diváků, že to herce nabudí. Mě ale světla pálí do očí, a i když nestojím od diváků dál než pár metrů, nevidím nic.

Jen Michalovo zpocené čelo a napjatý výraz v jeho tváři. „Neboj, řeknu všechno.Snažím se jej pohledem uklidnit.“ Uff, mám to za sebou, poslední větu (přes mnoho zkoušek i výtek režisérky opět zády k publiku) a mizím. Vše letí strašně rychle. Je tu děkovačka. Nevzpomínám si, odkud mám přijít, můj úklon se deformuje v jakési pukrle. Sakra! Ale pukrle asi nebylo tak špatné, i já dostávám květinu. Když v sále zavládne ticho a diváci jsou pryč, bouráme kulisy a odnášíme je do skladu.

Tuhle práci nemám rád, ale teď zjišťuji, že se přitom báječně oprostím od myšlenek na ty průšvihy, kterých jsem se oproti základům divadelní teorie dopustil. Nahoře v klubovně, kde to mám ze všeho nejraději, už čekají řízky s chlebem, ale i opravdoví bardi souboru. Byli se na nás podívat a nyní nám říkají svoje dojmy z našeho výkonu. Je čas na hodnocení. Slibuji si, že se do příštího představení ve Všerubech a Karlštejně polepším, ale her