Ve svých třiatřiceti letech nuceně emigroval z Běloruska do Čech, kde mu byl po osmnácti měsících udělen azyl. Dnes jedenačtyřicetiletý žurnalista, překladatel a spisovatel Alexandr Datti zůstal u své původní profese i tady. Jednak proto, že ho to baví, jednak proto, že je škoda opustit tuto branži. Aby ne. Jeho články dnes vycházejí v českých, běloruských a polských novinách. „Rok a půl čekání na azyl v Česku se mi zdál nekonečný. Jsem velice šťastný, že se mi jej podařilo díky pomoci pracovníků zdejších NNO (neziskových organizací) v uprchlických táborech i státních orgánů získat. Mí dva kamarádi, kteří o něj, stejně jako já, požádali v roce 1999, jej nemají dodnes,“ říká. Otázky týkající se důvodu Dattiho emigrace, strastiplnosti cesty, složitosti vyřizování dokumentů, ale také dotazy směřované na kulturní život současných mladých lidí zodpovídal více než tři hodiny tento velmi příjemný člověk v úterý 8. ledna v domažlickém Jazz Rock Caffé. „Kdyby mi jel nějaký pozdější spoj, rád bych u vás pobyl déle. Bylo mi tady hezky. Děkuju těm, kteří na besedu přišli, a přeju nám všem, abychom mohli svobodně psát a zpívat a nemuseli, tak jak je tomu např. na Kubě nebo v Bělorusku, schovávat myšlenky „mezi řádky,“ uzavřel besedu novinář.