Jako školák prý 34letý František Líbal z Klenčí neudělal krok bez fotoaparátu, později se uchýlil k malování. Má za sebou několik výstav, mimo region vystavoval například v Galerii 21 v Plzni či v galerii U Kněze v Horažďovicích. Jeho poslední prezentace se uskutečnila nedávno v jeho bydlišti – na Staré poště v Klenčí.

Co všechno se změnilo od dob, kdy jste začal malovat?

Poměrně toho bylo dost. Změnil jsem zaměstnání, už nejsem ve fabrice, pracuji v umělecké výrobě tady v Klenčí, kde se dělají různé věci z paroží. Také jsem se přestěhoval, bydlím v garsonce ve starých kasárnách.

A co se týče malování?

Zezačátku jsem preferoval obrazy, maloval jsem vlastní technikou, byla to kombinace akvarelu a akrylu. Teď několik let dělám hlavně kresby, spíše náčrtky všeho, co mne napadne, a obrazy šly do pozadí.

Proč?

Stále mne napadají nové věci, které si musím zaznamenat. Jsou to momentální nápady, které dělám hned, jak ráno vstanu. Když jsem si ráno neudělal skicu, byl jsem celý den špatný, je to až úchylka.

V kolik vstáváte, jak se to dá skloubit se zaměstnáním?

V práci mám být v šest, takže vstanu ve čtyři, ještě si třeba udělám oběd do práce a začnu třeba v pět malovat. Poslouchám rádio, udělám si skicu. Tu pak hodím do krabice a jdu do práce. Když mám více času, o víkendech, kdy pochopitelně vstávám později, dělám něco většího.

To se každé ráno vzbudíte s nápadem, nebo se vám o něčem zdá?

To ne. Co budu malovat, mne napadá ve chvíli, kdy mám před sebou čistý papír, prostě se s ním poperu. Hodně to byla města a lidi.

Napadlo vás někdy, že s malováním skončíte?

Vůbec ne. Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem se potkal s Helenkou Růžičkovou a Zdeňkem Troškou. Byl na mé vernisáži v Horažďovicích a jsme neustále ve spojení. Právě nedávno, když byl na Hrádku, jsme se potkali a poté mi přišla od něj SMS.

Co v ní bylo?

Psal mi, že musím dělat více výstavy a pokud budu dělat další, že přijede udělat trochu rozruchu na vernisáž.

Jaké máte vzpomínky na paní Růžičkovou, jak to vlastně bylo?

Vzpomínám na ni často. Seznámil jsem se s ní, viděla mé obrázky. Měla věštecké schopnosti, řekla mi, že na to mám a měl bych se malování věnovat. Říkal jsem jí tehdy, že jsem jen dělník v kovovýrobě, ale přesvědčila mne, abych dál malovat.

Co nejraději malujete?

Snažím se dělat příjemné věci. Postavy, páry, aby to na lidi dělalo příjemný dojem, o to se snažím. Nechci malovat zlo.

Pomáhá vám v životě vaše záliba?

Určitě! Hlavní je to, že za člověkem něco zůstává a má z toho sám radost.

Malujete spoustu věcí. Je něco, co vám nejde ztvárnit?

Asi zvířata. Pokud bych měl namalovat reálně některá zvířata, třeba jeleny, to by mi moc nešlo.

Pokud se ohlédnete za výstavou na Staré poště, co vás napadá?

Myslím si, že lidí přišlo hodně, a to mne těší. Prodal jsem i nějaké obrazy, takže zase přibyly penízky na další malířské potřeby (smích).

Co se, podle vašeho zjištění, lidem nejvíce líbilo?

Řekl bych, že obrazy. Měl jsem na výstavě spoustu skic, ale těm věnovali pozornost hlavně lidé, kteří se o výtvarné umění více zajímají. Běžné návštěvníky tolik neuchvátily.

Máte ve spojení s touto výstavou nějakou zvláštní příhodu?

Někteří lidé, když si prohlédli výstavu, měli zájem o některý z obrazů. V jednom případě se mi stalo, že přišla asi dvacetiletá dívka a téměř začala brečet. Na výstavě byla několikrát, že by chtěla obraz dívky nad krajinou, který ale už byl zamluvený.

Jak jste to řešil, namaloval jste jí podobný?

Ne. Bylo mi jí líto a obraz jsem jí prodal. Prvnímu zájemci to nějak budu muset vysvětlit.

Začnete více malovat obrazy, o které, jak jste zjistil, je zájem?

Budu muset, asi mi nic jiného nezbyde. Nápadů a skic mám spoustu.