Spisovatelka Marie Korandová, vlastním jménem PhDr. Marie Majtánová, CSc. žijící v Bratislavě, rodačka z Plzně, s kořeny na Chodsku ve Stráži u Domažlic se stále ráda vrací do svého milovaného města a jak sama říká, na své milé Chodsko.


Velmi ráda píšete knihy právě o Chodsku a Plzni. Kolik a jaké tituly jste vydala?
Od konce devadesátých let jsem napsala devět knih s regionální tematikou: Plzeňské předjaří, Pročpohádky – Lidové legendy z Chodska, Chodské pověsti a legendy, Zahrada pod kulatou věží, Stráž. Nejmenší privilegovaná ves domažlických Chodů, Chodové v pověstech, Plzeňské předjaří, Volba profesora Klostermanna a Všerubský doktor se vrací.


Každý rok jste vydala jednu knihu o Chodsku a folkloru. Vaše poslední dílo je román. Proč ta změna?
Zaměřila jsem se na zapomenuté osobnosti, které si zaslouží, aby byly připomenuty.


Přibližte nám děj knihy.
Samotný děj románu Všerubský doktor se vrací se odehrává v letech 1840 až 1873 na Všerubsku, Domažlicku a Klatovsku. Jeho hlavní postavou je doktor a literát Georg Leopold Weisel. Do děje zasahují i další postavy, hrabata Stadionové a nepřímo i hrabě Metternich.


Čím byl Georg Leopold Weisel tak výjimečný?
Pro mnohé může být překvapením, že jako první publikoval záznamy z Chodského procesu mezi nespokojenými Chody zastoupenými Janem Sladkým, řečeným Kozinou a vrchností Wolfem Maxmiliánem Lamingenem z Albenreuthu, takzvaným Lomikarem. Z těchto záznamů čerpal Alois Jirásek při tvorbě Psohlavců.


Připravujete už další dílo?
Mám už hotový román, který nese názem Evropan z Domažlic, čeká pouze na vydání.


Kde berete inspiraci?
Sbírala jsem materiály chodských pověstí už od dětství. Každé prázdniny jsem jezdila na Folmavu. Vedla jsem si sešítky, do kterých jsem si zapisovala všechna vyprávění. Byly to pověsti, které jsem neznala ani od Baara, ani od Hrušky. Deníčky mám psané souvisle od roku 1946, kromě dvojích prázdnin, kdy jsem zde nepobyla.


Přibližte nám nějaké dědečkovo vyprávění.
Když jsem před patnácti lety začala psát knihu o pověstech, použila jsem právě moje sešítky z dětství. Dědeček vyprovázel děvčata do Kubice, protože se bála jít kolem Spáleného vrchu, kde prý straší světýlka. Dědovi to bylo divné, protože světýlka bývala většinou v údolíčkách. Šel to tedy prozkoumat. Ukázalo se, že strašidla jsou chlapci najatí zámožným mužem, kteří v noci na louce kouřili dýmku. Chtěl tak donutit jistou vdovu, prodat mu louku, protože ze začarované by si nikdo seno nekoupil. Stejně se vysvětlily i pověsti o ohnivých mužích. Šlo vlastně mokré podhoubí v pařezech, které za svitu měsíce fosforeskovalo.


Chtěla jste být vždycky spisovatelkou?
Od dětství jsem toužila psát. Život však šel dál a já se místo milovaného psaní věnovala suché vědě. Slíbíla jsem si, že v důchodu si vše vynahradím.


Jak jste snášela svůj odchod do Bratislavy?
Po Chodsku a Plzni se mi velice stýskalo, obzvlášť v době, kdy jsem měla malé děti a nemohla jsem sem jezdit. Doma jsem si vytvořila jakousi chodskou svatyni a začala psát dědečkovy vzpomínky na okupované území a život v něm.


Jaký byl návrat?
Těžký. Po padesáti letech jsem tu už téměř nikoho neznala. Ale našla jsem tu nové přátele a čím víc o tomto kraji píšu, tím víc mě Západočeský kraj pohlcuje.