"Pavel Pecháček nás navštívil na radnici a jakmile promluvil, okamžitě se mi vybavil hlas, který stál jednapadesát let za Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky a který jsme slýchávali před listopadem 1989. Ještě před jeho návštěvou jsem zkusmo položil svému pětadvacetiletému poslaneckému asistentovi otázku, co ví o vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, a musím přiznat, že jeho představy byly jen mlhavé. Pro nás starší měly obě stanice obrovský význam, protože nám zprostředkovávaly informace, které byly před listopadem cenzurované,“ těmito slovy uvedl Vladislav Vilímec ve středu v podvečer v kině Modrá hvězda ve Kdyni besedu, při níž Pavel Pecháček vyprávěl příběhy ze soukromého života své rodiny, které souvisí s jeho pozicemi ve Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky.


„Narodil jsem se v červenci 1940 a mého otce zatkli dva měsíce předtím. Moje odvážná maminka se se mnou v kočárku vypravila k terezínské pevnosti a jezdila kolem. Velitel pevnosti se na ni obořil, co chce a když mu sdělila, že chce svému muži ukázat syna, strašně se rozčílil. Svůj názor změnil ve chvíli, kdy se naklonil nad kočárek a já se na něj podíval modrýma očima a usmál jsem se. Když máma Terezín opouštěla, tentýž velitel, který byl po válce prohlášen válečným zločincem, ji zastavil a chtěl, aby mu mě máma dala,“vyprávěl Pecháček.


Ani další období života jeho rodiny nebylo příliš veselé.
„Táta prožil válku ve vězení. Pak pracoval na předsednictvu vlády. V březnu 1948 byl varován, že mu hrozí zatčení. Rodiče nás tři děti nechali převézt k babičce a my je pak dvacet let neviděly. Až v roce 1968 jsem se ze Svobodné Evropy, která přinesla interwiew s mým tátou, dozvěděl, kde žije a co dělá,“ pokračuje Pecháček.


Se svými rodiči se Pavel Pecháček setkal až po invazi v roce 1968 a do té doby v Československu pociťoval, že je synem emigranta.
„Neměli jsme šanci vyjet za hranice. Za dvacet let v Československu jsem ale získal obranné látky, takže mě později nevyvedla z míry žádná obtížná situace. V roce 1958 jsem začínal jako spolupracovník sportovní redakce. A když jsem byl do Československého rozhlasu jako režisér konečně přijat, byl už rok 1965. V roce 1967 se ale otec stal ředitelem Svobodné Evropy a já byl přeřazen do oddělení pro mládež, kde jsem režíroval pohádky.“