Doslechl jsem se, že o vás vyjde kniha. Jak to s ní vypadá?
Před rokem, v době mých osmdesátých narozenin, mě navštívila paní Ludmila Fliegelová, která napsala a vydala knihu o své babičce, paní Marii Navrátilové, o níž je známo, že peče výborné chodské koláče. Protože se Lidušce psaní zalíbilo a viděla, že je o její knížku zájem, přišla za mnou, zda bych byl ochoten jí vyprávět svůj bohatý muzikantský život. Původně jsem se domníval, že si nezasloužím tolik pozornosti, ale pak jsem si řekl, že by to nemělo být jen o mně, ale hlavně o naší dudácké muzice, která by si za 57 let své existence pozornost těch, kteří mají rádi folklor, přece jen trochu zasloužila.
Napsat knihu, která bude mít, jak říkáte, více jak 260 stránek a černobílé i barevné obrázky, jistě nebylo snadné?
Máte pravdu. Naše povídání si nahrávala na diktafon a záznam postupně přepisovala, což jí jistě zabralo hodně a hodně času. Kolikrát jsem jí položil otázku, zda jí stojím za tolik práce. Ale nakonec kniha je přece jen na světě.
V té knize se píše o vašich muzikantských začátcích nebo i o muzikantské rodinné tradici?
Správná otázka. Rod Konrádyů je již několik desítek let spojován s hudbou. Nejstarší z naší rodiny, můj dědeček Jakub Konrády, byl známým výrobcem a opravářem hudebních nástrojů a domažličáci mu přezdívkou říkávali „varhanář". Opravou varhan se skutečně také zabýval. Před rokem jsme byli pozváni účinkovat do Bukovce a pořadatel při sjednávání vystoupení Konrádyho dudácké muziky pronesl, že nás bude čekat překvapení. Pořád mně vrtalo hlavou, co za překvapení to může být? Dozvěděli jsme se je od paní starostky. Děda Jakub Konrády přesně před sto lety opravoval v Bukovci varhany a napsal po opravě do nich „vzkaz": Nazdar! Jakub Konrády, varhanář. Také datum opravy, od které uplynulo neskutečných 100 let! Velice mne to překvapilo a potěšilo! Jen jsem litoval, že se už děda, kterého jsem miloval, nemohl dozvědět, že jeho vnuk bude na místě, kde opravil varhany, hrát s dudáckou muzikou.
Jak vím, ve výrobě a opravách hudebních nástrojů pokračoval také Jakub Konrády.
Ano, to byl můj strýc, tedy syn již zmíněného Jakuba „varhanáře", nejstarší z rodiny Konrádyů. Rod měl čtyři syny a jednu dceru. Jakuba, hudebního nástrojaře, Jiřího, učitele hudby a kapelníka, Antonína, radiomechanika, mého otce a Josefa, prodavače a dělníka na dráze. Jejich sestra se jmenovala Anna. Všichni byli muzikanti a učili se hře u pana učitele Jiřího Ereta. To byl tatínek známé sopranistky a členky Chodského tria Jiřiny Skalové. Díky muzikálnosti naší rodiny jsem od malička pošilhával po hudbě.
To znamená, že už od mládí jste hrával na dudy?
Právě že ne! Jako žák obecné školy jsem hrával ve škole na stupínku na heligonku a pak piánovku. Když jsme byli osvobozeni v květnu 1945 armádou USA a zavál k nám swing, dostali jsme s kamarády muzikanty chuť založit taneční orchestr. Ti muzikanti byli známí bratři Baierové, Vladimír a Jiří, Václav Cibulka, já a další. Od malička jsem hrával na malý bubínek v kapele mého strýce Jiřího, která se jmenovala Kapela mladých a tím jsem měl k bicím blízko. Proto jsem hrál v Mistralu na bicí nástroje. Kapelu, kterou jsme dali tehdy dohromady, jsme pojmenovali „Mistral". Měla 16 členů! Více se o ní dozvědí čtenáři knihy.
Jaký název jste zvolili?
Hdyž pukl zabečí, hned srdce poskočí aneb Jak jsem začal pukla mačkat… Jak už jsem zmínil, bude tam popsané i mé mládí, rodina, muzikantské začátky, vojna, četná vystoupení, úspěchy mé i naší kapely a chybět tam nebude ani zmínka o kapele Chodovance a další odpovědi na všetečné otázky Lidky Fliegelové. To vše doplněno fotografiemi.
Zmínil jste se o Chodovance, co s ní máte společného?
V té také hraji. Domažličtí ji budou dobře znát. Ti dříve narození spíše jako Styl Club. Tato kapela hrávala hodně na zotavovnách ROH. Také ale na zábavách, plesech a podobně. Kapelu vedl Alois Levý, jehož syn Zdeněk Levý je ředitelem Českého rozhlasu v Plzni. Později pak převzal vedení známý ředitel domažlické hudební školy Stanislav Tomala. Díky tomu, že jsme byli přijati Československým ústavem zahraničním v Praze mezi kapely, které byly společně s dalšími uměleckými skupinami vysílány do zahraničí, kde vystupovaly pro různé krajanské spolky, byli jsme vyzváni k přejmenování kapely, aby to neznělo příliš anglicky. No a protože jsme z Chodska, rozhodli jsme se pro název Chodovanka. S touto kapelou, která byla oblíbena hlavně proto, že hrála nejen lidové písničky, swing, ale především dudáckou muziku, měli jsme přednost před některými nám podobnými amatérskými orchestry. Po úspěšném účinkování Chodovanky Na Vlachovce pro skupinu krajanů  se nám dostalo pozvání ke 14dennímu turné po USA. Hráli jsme ve státech Wisconsin, Nebrasca a Minessota.
Jistě jste tam měli velký úspěch?
Ano, velký! Ale bylo to i velice náročné! Přesuny i 800 až 900 mil. Každodenní hraní po nocích 14 dnů nebyla pro amatérské muzikanty žádná legrace. Náročný byl i časový posun. Takže když jsme občas zavolali domů, když byl čas, tak se stalo, že jsme naše drahé právě vzbudili. Veškerou únavu nám ale vynahradili vděční krajané. Největší potlesk jsme měli při závěrečné písničce Karla Hašlera Ta naše písnička česká! Při té stáli krajané v pozoru jako při hymně. Mnozí plakali a my s nimi. Bylo to velice dojemné. Ještě jednu věc bych rád uvedl na správnou míru. Mnozí Domažličáci si možná mysleli, že jsme se vrátili z Ameriky jako „milionáři". Tak ty musím zklamat. Za těch 14 dní skutečné dřiny každý dostali 50 dolarů! Takže nemáme žádné „tolárky" uložené ve švýcarské bance, jak poznamenal jeden domažlický řezník, kterému jsem to nemohl vymluvit. Ale to si samozřejmě nestěžuji, vše nám vynahradily zážitky a také to, že se mi splnil sen zahrát si v zemi Glenna Millera! To se tehdy v dobách hluboké totality podařilo jen málokomu.
Abychom se vrátili ke knize, o které je řeč. Co zajímavého v ní ještě najdeme?
Třeba zmínku o přátelích. Bude doložena fotografiemi. Za těch více jak 70 let mého působení v hudbě jsem získal velkou řadu upřímných přátel. Opět se o nich dozvíte více při čtení této knihy. Zmínil bych snad jen to, že na vojně jsem založil dva vojenské národopisné soubory s názvem Psohlavci a to v Pardubicích a Havlíčkově Brodě. Po 57 letech se mně ozvali dva členové tohoto souboru. A odkud? Až ze Slovenska! Byl to Dolo Hanták, výborný muzikant, který hrál chodské dohrávky a písničky jako rodilý Chod! Ozval se mi také Štefan Andrejko z Martina. Měl jsem obrovskou radost, že o sobě po tolika letech dali vědět. Za svého tatínka se mně už ale ozval syn Dolo Hantáka, protože ten už není mezi živými. Na jednoho kamaráda, spoluvojáka, nesmím zapomenout! Je to František Neuvirt z Havlíčkova Brodu. Bývalý ředitel školy, v té vojenské dudácké muzice byl výborným houslistou.
Měli jste nějaké sponzory, kteří vám pomohli uhradit jistě nemalé náklady na tuto knihu?
Bez nich si vydání knihy neumím vůbec představit. Těm, kteří nám finanční částku věnovali jako sponzorský dar, bych chtěl velice poděkovat, protože bez nich bychom skutečně nemohli knihu vydat. Byla jich řada, proto nemohu všechny jmenovat, budou ale uvedeni v knize. Využiji však této příležitosti a poděkuji  touto cestou Plzeňskému kraji, který vydání této knihy podpořil. Velkou zásluhu má především Ludmila Fliegelová, která většinu sponzorů sehnala. Té děkuji za pozornost, kterou věnovala mé osobě, Konrádyho dudácké muzice a Chodovance, bez ní by samozřejmě kniha také nebyla.
Myslím, že už bychom toho z nové knihy prozradili moc a tak nezbývá než poděkovat za rozhovor. A poslední otázka, kde a kdy bude kniha k dostání?
Kniha bude k dostání začátkem srpna v domažlických knihkupectvích a na označených místech. Křest knihy proběhne o Chodských slavnostech v sobotu 11. srpna v zahradě Chodského hradu ve večerním pořadu s názvem Hdyž si náš děreček babičku bral, babička plakála, děrek se smál. Při tomto programu bude ještě jedno překvapení, a to křest nového CD zpěváka Konrádyho dudácké muziky Václava Švíka. V programu plném krásných a oblíbených chodských písniček a poudaček vystoupí známí chodští zpěváci a program bude moderovat již tradičně MUDr. Vlastimil Bursa a Jaroslav Pokorný, kteří se osvědčili při několika předchozích programech Chodských slavností. Program jsme připravili s mým synem Vlastimilem, a tak nám držte palce, aby nám vyšlo počasí a pořad se lidem líbil.
Autor: Stanislav Kitzberger