Jen výčet jeho úspěchů budí respekt.

Hokejový obránce Dominik Graňák startoval na dvanácti světových šampionátech a ve sbírce má stříbro z roku 2012. Slovensko reprezentoval i na poslední olympiádě v Pchjongčchangu 2018 a výrazně se dokázal prosadit i na klubové scéně.

V české extralize dobyl Graňák titul s pražskou Slavií, mistrovský pohár zdvihl nad hlavu také ve Švédsku (Färjestad BK) a hned dvakrát v KHL (Dynamo Moskva). Teď se 37letý rodák z Havířova, který vyrůstal v Trenčíně, chystá na první sezonu v dresu Škody Plzeň.

Trénuje sice individuálně, ale udělal výjimku a s Indiány vyrazil na první ze dvou tréninkových kempů na Šumavě.

„Začali jsme fakt zostra a je to pro mě něco nového. Samozřejmě trénovat v kolektivu má své výhody, ale je pravda, že se zátěžovou vestou jsem asi ještě neběhal (smích),“ hlásil přemýšlivý sympaťák, který minulou sezonu zahájil v Karlových Varech, ale končil v Hradci Králové.

Na rozdíl od spoluhráčů si můžete dát po konci soustředění třeba týden volna.

To sice můžu, protože Honza Snopek (kondiční trenér Škodovky) na mě neuvidí (úsměv). Ale s mým kondičním trenérem jsme domluvení, že v pondělí normálně pokračujeme.

Jak se hledá ten pravý kondiční trenér?

Dám hodně na osobní dojem. Bližší jsou mi lidé, kteří nejsou až takoví extroverti a cítím u nich jistou sebereflexi. A to Martin Sobota, s nímž trénuji už řadu let, splňuje. Navíc je to bývalý hokejista, takže ví, na co se připravuji. Ale podobně na mě působí Honza Snopek, kterého si pamatuji ještě jako hráče. A také vím, jak Plzeň poslední roky hraje. Že se prezentuje hokejem založeným na fyzičce.

A váš první dojem z týmu Škodovky nabitého mládím?

Mně se to líbí. Mladí kluci působí pracovitě, a přitom skromně. Zatím jich moc neznám, asi nejvíc Petera Čerešňáka, ale na kempu je čas se vzájemně víc poznat.

Zároveň jste jasně nejstarším členem nově se tvořícího kádru.

Být nejstarším v tak mladém kolektivu přece není nic zvláštního (úsměv). Naopak mě to motivuje. Hokej se mění a je třeba na to reagovat. Už není tak silový, tvrdý jak před patnácti dvaceti lety. Je víc atletičtější, rychlejšía asi i fanouškům se na současný hokej líp kouká.

Co vás přitáhlo do Plzně?

Složení mužstva. I když jsem měl i další nabídky, tak to, jak se tým pro novou sezonu skládal, mi dávalo největší smysl. Samozřejmě až na ledě se ukáže, zda to bylo správné a oboustranně prospěšné rozhodnutí.

Trenéři naznačili, že od vás kromě jiného očekávají roli mentora pro mladíky z indiánské defenzivy. Jste na to připravený?

Chápu, že se to ode mě očekává, ale nejsem úplně typ, který by se v takové roli viděl. Hokej hraji už dlouho, působil jsem v úspěšných klubech a různých zahraničních ligách, což s sebou přinášelo velkou míru zodpovědnosti. Takže když to bude možné, tak rád pomůžu. Ale nevyžaduji, aby mě někdo striktně poslouchal.

Jak se vám hrálo proti Škodovce jako soupeři?

Zápasy s Plzní byly vždy náročné fyzicky. A i když moc utkání jsem tu nevyhrál, tak mně to vyhovovalo. Hrál se totiž hokej. Plzeň byla agresivní, bojovala a musel jste na to být připravený. Ale bylo to lepší než s jinými soupeři, kdy se vše odvíjelo mezi modrými čárami.

Máte z plzeňského ledu nějaký speciální zážitek?

Jestli, tak si zřetelně vybavuji jednoho fanouška, pána, co sedává v hledišti za brankou, kudy odcházejí hosté do kabiny. A asi nebudu sám. Mě osobně si sice tolik nevšímal, ale přitvrdit fakt uměl (úsměv).

Vyrůstal jste v Trenčíně, vybavíte si ještě slavné federální finále mezi Škodovkou a Duklou z roku 1992?

Jistě. V Trenčíně se hrál fotbal, basketbal, ale tehdy byl jedničkou hokej a souboje o titul. Rozhodující čtvrté finále jsem ale neviděl. Otec totiž usoudil, že by to pro malého kluka nebylo na diváky přeplněném stadionu bezpečné. Ale pamatuji si, že zápas provázely různé peripetie, neuznaný plzeňský gól kvůli dvěma pukům na ledě a tak. Vítězství Dukly se pak bouřlivě slavilo. Hráči jeli do centra na rolbě, byla to velká sláva. A stále si pamatuji trenčínskou sestavu.

Koho z tehdejšího mistrovského týmu si připomenete nejvíc?

Samozřejmě útok Pálfy, Petrovický, Jánoš. Žigo Pálfy byl asi největší hvězdou týmu, ale v obraně zase válel Miloš Holaň ve dvojici s Ľubo Sekerášem. S některými z těch borců jsem měl možnost ještě hrát, což byla parádní zkušenost.