Jakube, přibližte čtenářům, jak vypadal váš běžný den v Americe?

„Tréninky jsme měli každý den od pondělí do čtvrtka vždy od 9:30 hodin a pak ještě jeden v pátek, takže jsme se na stadionu scházeli už kolem osmé ráno. Začínali jsme krátkou rozcvičkou, pak jsme měli asi tři čtvrtě hodiny na osobní přípravu, jako oblečení a upravení výstroje nebo obalení hokejek. Následoval samotný trénink, který trval obvykle hodinu až hodinu a půl, ale zažil jsem i dvouhodinový. Taky se ale stalo, že jsme byli na ledě třeba jen čtyřicet minut, to když jsme byli hodně unavení. Potěšilo mě, že po každém oficiálním tréninku jsme měli volný čas na ledě, což tady v Čechách není zvykem, protože tady hned najede rolba. Během tohoto volného času se každý věnoval tomu, co uznal za vhodné. Někdo kondičním věcem, jako jsou ´brzdy´ a tak podobně, ale na tohle já moc nejsem, tak jsem se spíše věnoval práci s pukem, kdy jsme si zkoušeli nahrávky přes celou třetinu, trefovali přesně určitá místa nebo jsme si zkoušeli kličky. Dokonce tam s námi někdy zůstávali brankáři, takže jsme na ně hráli různé soutěže.“

Jak takový den pokračoval?
„Po dopoledním tréninku následovalo lehké uvolnění, strečink a podobně. Jeli jsme domů na oběd a pak jsme od dvou do tří měli tréninky s vlastním trenérem zaměřené na fyzičku. Pak už nebyla chuť a často ani síla něco dál vymýšlet. Bydlel jsem ještě se dvěma Američany u jedné rodiny, ta nám vyčlenila spodní část domu. Měli jsme tam dvě místnosti, dvě televize, kdy jedna byla určena na hraní X-Boxu, a tři ledničky, přičemž jedna byla na jídlo, druhá na energetické nápoje, gatoradeidy a vodu, třetí byla čistě jen na Mountain Dew, protože to tam pijí všichni (smích). Někdy jsme si šli koupit film, protože tam je stahování těžce postihováno, nebo jsme koukali na speciální NHL program, kde jsem docela dost pochytil. Často jsme se navštěvovali s ostatníma klukama z týmu, protože jsme bydleli všichni v jednom městě. V týmu byl vlastně jen jeden kluk, který se tam narodil.“

Jaký je podle vás rozdíl mezi hráči z Evropy a ze zámoří?
„V Minotu jsem byl z Evropy jen já a jeden Bělorus. Hodně patrný je rozdíl v myšlení hráčů. Zámořští hokejisté se rozjedou na modrou, napálí puk dopředu a jdou tvrdě za ním. Češi a Evropané obecně mají něco, co hokejisté za mořem nemají a co hledají. A to je takový ten čich na hokej, takže Češi se tam mohou dobře uplatnit. Jenže konkurence je obrovská, jejich a naše hokejová základna se vůbec nedá srovnávat. Je to naprosto něco jiného a bohužel i lepšího.“

Srovnejte úroveň zázemí zde v Čechách a ve Státech.
„V Americe jsou vynikající podmínky pro to, aby hráč rostl. Je tam celkově větší profesionalita a víc se tam individuálně starají o hráče. Měli jsme hlavního trenéra, který měl asistenta, pak trenéra brankářů a trenéra, jenž se staral o naši kondici. Měli jsme také dva fyzioterapeuty, kteří byli zároveň lékaři a maséři. Měli jsme k dispozici vlastní posilovnu, kde byly i různé překážky a podobně. Tam mne zaujal povrch, který byl hodně měkký, jakási umělá tráva, aby klouby tolik netrpěly. Hned vedle posilovny byla plocha s umělým ledem, kde byla branka, na stranách měla pružiny, o které si hráč mohl nahrát. Bylo tam zařízení na měření rychlosti střelby, svítící terče, což si myslím, že tohle u nás asi nikde není. Všechno tohle bylo hodně příjemné.“

Bohužel vás zastavilo zranění, kvůli kterému jste se musel vrátit do Čech. Jak k tomu došlo?
„Tohle zranění jsem měl už v létě, když jsem byl na zkoušce v Litoměřicích, ale tenkrát tento problém sám odezněl během dvou týdnů pauzy. Když jsem odlétal, necítil jsem žádný zdravotní problém, proto jsem se také rozhodl to v Americe zkusit. Kdybych jen trochu cítil, že s jakoukoli částí mého těla není něco v pořádku, rozhodně bych neletěl. Po necelých dvou měsících jsem ale začal cítit tu samou bolest, která mě trápila v létě. Den za dnem se tahle bolest stupňovala až do takové míry, že jsem se rozhodl pro dřívější návrat domů. Úlevu jsem pak pocítil až po dvou měsících práce mého fyzioterapeuta.“

Co byste doporučil dalším mladým hokejistům, kteří dostanou šanci zkusit to v Americe?
„Hlavně je třeba odvaha, vnitřní síla, odhodlání a v neposlední řadě rodinu, jakou mám já. Důležitou věcí je i víra v úspěch. I když v mém případě vše dopadlo na první pohled nezdarem, já to tak nevidím. Byla to pro mě životní zkušenost, která mě posunula dopředu. Každému klukovi bych přál zažít to samé, ale je mi jasné, že ne každý takovou šanci dostane. Tento sen si každý musí uchovat v hlavě a jít za ním. Jen čas ukáže, co tomu dal a jaké měl štěstí.“

Jaké máte plány do nejbližší budoucnosti?
„Ještě koncem minulého roku mne z klubu kontaktovali, abych jim dával vědět, jak to se mnou vypadá a už když jsem opouštěl Spojené státy, tak mi bylo řečeno, že se mnou počítají do příští sezony. Pokud budu chtít, tak v tom nevidí žádný problém. Nyní se však rozhoduji, co dál. Mám před sebou maturitu a chtěl bych zkusit přijímačky na farmacii do Hradce Králové. Pokud bych se dostal na školu, asi bych hokej trochu vypustil. Konec konců studia jsou přece jen důležitější, ale hokeje se budu držet, jak jen to půjde a budu pro něj dělat, co bude v mých silách.“ ⋌Aleš Malár