O jeho životě a hlavně práci ve sboru dobrovolných hasičů jsme si povídali – v přítomnosti jeho prostředního syna Václava – v klubovně pocinovské hasičské zbrojnice, jejíž stěny jsou obloženy skříňkami s nablýskanými poháry a trofejemi z různých hasičských soutěží a klání.

Začátky malého hasiče

„Klasickým členem SDH Pocinovice jsem 46 let, od roku 1963,“ vybavuje si Ponocný své začátky. U hasičů jsem ale od devíti let. V té době jsme jako mladí požárníci ještě cvičili v bílých montérkových oblecích.“ Chyba v počtech? Nikoliv, členem může být člověk po završení patnácti let, předchozí doba se počítá jaksi navíc, i když právě žáčci jsou základem budoucích členů sboru. Václav Ponocný je tedy hasičem úctyhodných 53 let.

„Hlavním iniciátorem mého členství byl zřejmě táta, který dlouhá léta dělal jednatele. Hasič, který tomu dával všechno. Moji dva bráchové taky byli hasiči. Když v tom člověk žil, tak mu to přišlo samozřejmé…“

Ze své chalupy dívají se Ponocní na budovu hasičárny a původně jsem se domníval, že právě blízkost zbrojnice… „Ne ne,“ smějí se oba, „tahle zbrojnice se začala stavět v roce 1958, otevírala se o dva roky později. Stará hasičárna stála v místech, kde je dnes bývalý obchoďák na návsi.“

Činnost pocinovského sboru se aktivizuje v polovině padesátých let, kdy nastupuje garnitura vrstevníků nynějšího velitele Bohumila Faula.

„Měli jsme tehdy dvě družstva, já byl v těch mladších a z nich ještě ten nejmenší. První okrskové soutěže jsem se zúčastnil v roce 1958 zrovna tady v Pocinovicích, na starém hřišti. To nás vedl Bohouš Faul. Soutěžilo se každý rok, ponejvíce tady na Domažlicku. Byli jsme žhaví soutěžit, ale byl problém s dopravou. První auto jsme dostali až v roce 1957, mercedes, veterána 2. sv. války, německý policejní přepaďák pro 16 lidí. Zaplachtovaná oplechovaná korba, nastupovalo se tam zezadu… O rok později jsme z Domažlic dostali starší hasičský speciál – Praga RND to byla.“

Systém přidělování techniky byl daný aktivitou jednotlivých sborů na rozdíl od dneška, kdy se na jejím pořízení musí finančně podílet sbor i obec.
„Byla chuť dělat,“ vzpomíná Václav Ponocný, „svépomocí se postavila hasičárna, žádná firma, výcvik – jednotky byly na úrovni, byli tu perfektní velitelé, třeba pan Úterský, který to držel… lidi měli zájem, byly výsledky v soutěžích, a tak sem šla technika. Když mercedes přestal vyhovovat, dal se do nižšího sboru a sem přišla erena speciál. V roce 69 za přispění nějakého plukovníka Matějky z krajské správy jsme dostali cisternu zila – ty přišly z Ruska… Potom zakoupilo JZD další auto a dalo ho sem, protože parkování v jejich garáži nemělo význam.“

Doba let šedesátých

V první polovině šedesátých let se Ponocný vyučil opravářem zemědělských strojů a v JZD se vypracoval na vedoucího dílny. V družstvu strávil 35 let. Před nárokem na penzi pracoval 7 let v soukromém zámečnictví. Druhá polovina šedesátých let byla ve znamení vojenské základní služby, odbyl si dva roky u zabezpečení vojenského letiště v Českých Budějovicích jako řidič. Po návratu pokračoval v hasičském sboru jako člen.

„V lednu 69 mi zemřel táta…“ věnuje krátkou vzpomínku otci a pokračuje s pohledem do poznámkového bloku. Z hlavy by těžko dával dohromady následující fakta: „Začal jsem se připravovat na soutěže, které se dělaly na sucho, bez vody. V roce 72 jsme se probojovali do krajské soutěže v Blovicích. Za 4 roky (interval mezi krajskými soutěžemi) jsme vyhráli okres a postoupili znovu na kraj. V Tachově jsme skončili na 2 místě. Tento rok byl přelomový, začalo se soutěžit s vodou, což bylo pro diváky mnohem atraktivnější.“

Po vojně se Václav stává členem zásahové jednotky jako řidič a strojník, od výroční valné hromady roku 69 pak vykonává funkci garážmistra (odpovídá za veškerou techniku) a stává se i vedoucím mládeže. O dva roky později se žení a začíná přestavovat již zmíněnou chalupu proti hasičárně, s mládeží na čas (do roku 1986) končí a dělá „jen“ garážmistra.

„Toho jsem dělal do roku 2000, pak jsem to předal tady Václavovi a jako hlavní náplň u sboru mám dodnes práci s mládeží,“ uzavírá výčet svých funkcí se skromností, která není na místě. Protože při jakékoliv akci pro veřejnost je Václav Ponocný starší kvalifikovaný moderátor všeho, co se kolem hasičských vozů děje. Moderuje také okrskové soutěže (okrsek je sdružení několika sborů podle územní lokace, největší sbor řídí jeho činnost. Pocinovský okrsek č. 10 tvoří Chodská Lhota, Libkov, Loučim, Smržovice a Dobříkov. Před reorganizací okresů v šedesátých letech sem patřil ještě Běhařov, Miletice a Dlažov.), které se konají každý rok v jiné obci. Netřeba dodávat, že je také aktivním členem zásahové jednotky a navíc se jako člen okresního sdružení hasičů zúčastňuje všech výročních valných hromad, kde zasvěceně informuje o činnosti okrsku, ale i okresu.

„Díky tomu, že jsme se s mládeží dostali na celorepublikovou úroveň, byl jsem zvolený do okresního výboru – jako člen výkonného výboru okresního sdružení hasičů…“

Pocinovský okrsek si v rámci okresu Domažlice vede neustále dobře, mladí hasiči z Chodské Lhoty posledních 6 let pravidelně obsazují první místa v soutěžích, když předchozích 15 let to byly Pocinovice, muži do 35 let byli 9 x přeborníci okresu… Hodnocen je jako jeden z nejlepších také – a to bez nadsázky – i díky rodině Ponocných. Posledním důkazem propagace práce dobrovolných hasičů byla ukázka různých způsobů hašení na letním táboře v Orlovici koncem července a jistě nebylo náhodou, že z osmi členů zde byli dva Ponocní – Václav starší i mladší.

Václav starší už je také ve věku, kdy mu vycházkovou uniformu zdobí dvě řady řádových stužek. Pro nejvyšší ocenění titulem „Zasloužilý hasič“ si byl na podzim loňského roku v Přibyslavi, kde na místním zámku sídlí Centrum hasičského hnutí Čech, Moravy a Slezska. Titulu předcházel Řád sv. Floriána, udělený v roce 2005.

A co na časovou náročnost hasičské práce, navíc ještě dobrovolné a tudíž zdarma, říká manželka? „To by ses měl zeptat jí,“ zasmáli se oba, „jako všude jinde se občas něco… ale musím ocenit ženinu toleranci,“ pokračoval už vážně starší, „na toleranci a zázemí si nemůžeme stěžovat. Protože bez toho se to nedá dělat…“

Že pro svoji obec udělal Václav Ponocný hodně, svědčí i skutečnost, že jej zastupitelé zvolili už v druhém volebním období místostarostou.

Pocinovická současnost

Jednotky požární ochrany jsou rozděleny podle následujícího schématu: První třída jsou profesionálové – Hasičský záchranný sbor ČR, který zabezpečuje výjezd jednoho až tří družstev do dvou minut, dvojka je třeba Kdyně nebo Nýrsko, ty se zřizují v obcích s více než 1000 obyvateli a na výjezd mají maximálně 5 minut, trojka jsou Pocinovice, družstvo 1+5 má na výjezd 10 minut.

„Systém funguje takhle: dálkově (z Plzně) se spustí siréna, která houká 2x 25 sekund s malou přestávkou. První, kdo přiběhne do zbrojnice, otevře vrata,“ vysvětluje Ponocný starší. „Po dohoukání sirény se vysílačkou zeptá na KOPIS (krajské operační a informační středisko), co se děje. Oni řeknou hoří tam a tam, vyjeďte s vozidlem tím a tím… Doběhnou ostatní, první strojník, který doběhne, startuje vozidlo, naskáče se a ten první výjezd jede. Velitel je určený, máme 8 nebo 9 řidičů, kdo přiběhne první, tak jede. Minimální počet členů výjezdu je 4-5, záleží, na co to je. Když se jede na Nýrsko nebo dál, tak se počká na 6 lidí. Za nima jede další cisterna. Když je to třeba nehoda, tak se nečeká… výjezdy jsou max. do 4 minut, někdy i rychlejší…“

Tak se pocinovští třeba objevili únoru 2006 u nehody osobního auta v zatáčce pod loučimským kostelem. Vyjeli na ni profesionálové, měli však na zasněžené silnici taky nehodu a jako první dojela jednotka z vedlejších Pocinovic. „Těch zásahů za celá léta bylo hodně,“ uzavírá Václav Ponocný své vyprávění. „Už v roce 63 jsem byl ve výjezdové jednotce, neměli jsme ještě cisternu, jenom tu erenu, můj první požár byl v Hojsově Stráži, tam jsme jeli v šest večer a vrátili se v šest ráno, hořel hotel u lesa… dodávali jsme tam vodu. Vyjíždělo se a dodnes v průměru vyjíždí 20 x ročně. Ty velké požáry… v Černíkově, udeřil blesk do baráku, to byl první zásah s novou cisternou, další byl na Chalupách u Loučimi, barák tam zapálily děti, v Loučimi se hasila kůlna pod kostelem. Jeden z největších požárů byl v Libkově, při cestě do Miletic stála zemědělská usedlost, majetek JZD, měli tam ustájený bejky, 20 jich tam bylo a zapálily to zase děti. Domácí tam nevlezli, než jsme přijeli, bylo to všechno v plameni… před pár lety jsme hasili Pranty, taky jeden z velkých požárů.“

Odklízení padlých stromů z trati nebo silnice po větrných smrštích, čerpání vody ze sklepů a další podobné zásahy patří do kategorie technických. V Pocinovicích mají kvalitní fotodokumentaci a videa, která promítají jakou součást valných hromad.

Až budou příští rok slavit 130 let založení sboru, bude určitě co ukazovat!

Pohled profesionála

Václav Ponocný mladší neseděl u našeho rozhovoru se svým otcem náhodou. Je prostřední ze tří synů, z nichž dva jsou hasiči profesí. Nejstarší Petr je velitel družstva ve Staňkově, kde je detašované pracoviště domažlické HZS. Slouží zde 5 lidí a zajišťují jeden výjezd techniky.

Václav slouží v Domažlicích jako technik strojní služby, což je neoficiálně garážmistr. Stejnou funkci má jako člen pocinovského SDH. „Dělám to v práci, dělám to i tady. Většina techniky byla v Domažlicích, takže ji znám.“

Václav je ženatý a svatbu měl stylově – v hasičské zbrojnici. Manželku je možno vidět na akcích v Pocinovicích u PC, pomáhá s agendou… Video ze svatby a spousty fotografií ze zmíněných akcí pořídil nejmladší Pavel.

Je nutná maturita k výkonu tohoto povolání? „Hasičina na profesionální úrovni obnáší obrovskou spoustu znalostí,“ říká Václav, „protože když je někde problém a nikdo si s tím neví rady, tak se prostě zavolají hasiči. Já když jsem nastupoval (je mu 36), tak jsme jí mít museli. Před námi ještě ne, byli tam lidi, kteří byli vyučení černým řemeslem, lidi s řemeslem se dostali k hasičům spíš, než někdo od papírů. Žádalo se, aby ti lidé něco uměli, dělat lopatou, sekyrou, aby byli zruční. Dneska se naberou lidi z gymnázia, kteří po přijetí vidí lopatu prvně a používat motorovou pilu při kalamitě? To ani neví, o čem je řeč. Proto dnes fungují výcviková střediska. Když jsem nastupoval, měli jsme 7 neděl výcviku, teď je to rok a půl…

Berou se lidi, kteří neví, co to je vojna, nikdy na ní nebyli. Takže musí absolvovat pořadový výcvik, pochodovat, nás to naučili na vojně, dneska se musí učit pochodovat. To samé řidiči – přijde ze školy a neseděl nikdy v náklaďáku. Dneska se už dělá autoškola pro hasiče, ježdění s velkým náklaďákem…“
U jednoho stolu sedí profesionál s dobrovolným hasičem, a tak další otázka se nabízí sama – jsou dobrovolní při zásahu k něčemu? Nebo se vám motají pod nohama?

„Pomoc dobrovolných, kteří jsou na úrovni, má svojí váhu. To je bez diskusí. Nás posílá na místo zásahu krajské středisko podle toho, jak vytěží volajícího člověka. Jaké od něho dostane informace. Středisko pošle místní jednotku plus jednu placenou a když tam dojíždíme, tak to má takový rozsah, že placená jednotka by to bez dobrovolných nemohla zvládnout. Dobrovolné jednotky na úrovni se považují, bez nich by to nešlo.

Je rozdíl mezi městem a naším okresem – máme některé dojezdy hodně dlouhé, třeba do Lhoty je to 17 km. Při poplachu vyjíždíme my – do dvou minut, ale zároveň vyjíždí Pocinovští nebo Lhotští – sirény se spouští dálkově, my vyjíždíme a minutu nebo dně na to už houká siréna tady, takže se často dojíždí současně. Jsou ale části okresu, kde dobrovolné jednotky jsou jen – v uvozovkách – na metály a tím to hasne. U nás se nemůže stát, že by se v okolí něco přihodilo a jednotka nebyla schopná vyjet!“

Rok po svém založení (1880) měl pocinovský sbor 60 členů, kteří se rozlišovali na činné, přispívající, zakládající… V současné době mají 80 členů, když za celou historii počet neklesl pod 60. Jen na okraj, Pocinovice mají 580 obyvatel.

Podle celého povídání by se mohlo zdát, že býti dobrovolným hasičem je velice vážná věc. V případě ohně nebo živelné pohromy je to nesporné, v ostatních případech se užije legrace do sytosti. Při ukázkách techniky a hašení, při velitelských dnech, které jsou každý podzim v rekreačním středisku Orlovice… nakonec i na soutěžích panuje přátelská atmosféra… Dobrovolní hasiči jsou myslím důstojnými pokračovateli těch, kteří pro ochranu majetku svého i životů hasičské sbory před více než 100 lety zakládali!

ZDENĚK HUSPEK