Vítěznou brankou do sítě Anglie zajistil slavnou výhru 2:1 v kvalifikaci o Euro 2020. Od té doby nastoupil za národní tým šestkrát, ale další gólovou trefu si připsal až ve středu proti Slovensku (2:1).

Na stadionu v plzeňských Štruncových sadech, který je od letošního 13. září jeho domovským, obléká totiž dres zdejší Viktorie a na zádech nosí třináctku. Pro většinu lidí spíš nešťastné číslo, nikoli pro vytáhlého útočníka s přezdívkou Kobra, která uštkla i Slováky.

Už v první půli měl viktorián Ondrášek dvě velké šance, ale pokaždé se při nich vytáhl slovenský gólman Marek Rodák. „Nakonec mi tam spadla největší šmudla ze tří šancí,“ usmíval se Zdeněk Ondrášek na online tiskové konferenci s novináři. Byl evidentně dobře naladěn, s odpovědí pomáhal i gólmanovi Tomáši Koubkovi.

Teď už se chystá se zbytkem plzeňského týmu na nedělní ligový zápas ve Zlíně, hraje se od 16 hodin.

Těší vás víc vítězství nad Slovenskem, nebo postup do elitní skupiny Ligy národů?

Samozřejmě že derby jsme chtěli všichni vyhrát. Ale naším hlavním cílem bylo postoupit, to je taková třešnička na dortu.

Jak jste prožíval závěrečnou euforii, kdy už jste měli dobojováno a v Izraeli, kde jste potřebovali, aby domácí neprohráli, se ještě chvilku hrálo?

Tým ukázal charakter, vážím si toho, že jsem v něm. S Izraelem jsme sice mohli v neděli dát víc gólů, ale co bylo, bylo. Dokázali jsme, co jsme chtěli, a jdeme dál.

Těšíte se na zápasy v elitní skupině? Nepanuje trochu i obava z konfrontace s těmi nejlepšími týmy?

Myslím, že všichni, co tady jsou a hrají fotbal, chtějí nastupovat proti těm nejlepším. Pro takové velké zápasy fotbal hrajeme. Jediné, v co doufáme, že se na stadiony vrátí fanoušci a užijí si takové zápasy s námi. Moc se na to všichni těšíme.

Vy jste před rokem měl premiéru v české reprezentaci. Vnímáte, že teď už jste pevnější součástí týmu a máte větší důvěru?

Neřekl bych, že jsem pevnou součástí týmu, ale věřím, že jsem jeho částí. Každý sraz probíhá po nějaké době, člověk si nominaci musí zasloužit výkony. Každý na sobě musí makat, já jsem rád, že jsem měl důvěru. Po zápase s Izraelem mi trenéři vyčítali, že jsem se málo pohyboval ve vápně. Na tom jsem se snažil zapracovat, chtěl jsem dát gól.

A povedlo se…

Jo, i díky klukům jsem se dostával do šancí. Neustále mě hecovali a tlačili mě do dalšího zakončení. Naštěstí můžu říct, že mi tam ze tří šancí spadla ta největší šmudla, ale jsem za ni strašně rád. Moc jsme ten gól potřebovali a chtěli. Věřím, že tohle je cesta k tomu, abych byl úspěšný i na dalších reprezentačních srazech.

Kam se podle vás český tým dostal za dva roky pod vedením trenéra Jaroslava Šilhavého?

Já nevím, co bych k tomu řekl. Připojil jsem se k týmu až později. Ale tady je skvělá parta, že mezi sebe přijmou každého. Kluci se ke mně chovali, jako kdybych tady byl celou dobu. To mně osobně moc pomohlo, parta je tady v topu. Všichni makají za jednoho, jeden za všechny. Myslím, že to jde správnou cestou. Každý sraz jsou kluci víc a víc sehraní a naše výkony jsou stále lepší.