Když se dvaadvacetiletý gólman Dan Houdek ve Viktorii Plzeň dozvěděl, že už se nehodí do koncepce týmu, uvažoval o konci kariéry. Pak mu ale zavolali prezident Jiskry Jaroslav Ticháček s trenérem Zdeňkem Michálkem a on na Chodsku znovu získal chuť do fotbalu…
Komu vděčíme nejvíce za to, že je z vás brankář a kdo měl na váš fotbalový růst největší vliv?
„Pro fotbal mě v žácích zachránil pan Křen ve Vejprnicích, tomu patří největší dík. Jinak z gólmanských trenérů mi dal každý něco, ale nejvíce určitě trio Krbeček, Průša a Čaloun. Pokud bych to bral globálně, tak největší vliv na mě vždy měl a má můj taťka.“
Bolí vás po těch letech v brance ještě pády nebo už si tělo zvyklo?
„Nebolí, tělo je zvyklé. Jen po prosincové pauze je prvních pár tréninků v lednu nepříjemných.“
Kdo z rodiny s vámi nejvíce prožívá zápasy? Jezdí se na vás dívat do Domažlic nebo zápas rozebíráte u večeře?
„Určitě rodiče a přítelkyně, ale táta je u všeho nejvíc, protože mamka učí na vysoké škole v Ostravě a není moc doma. Rodiče jezdí i do dálek, táta tím žije možná víc než já.“
Útočníci si obvykle vedou statistiky nebo jim vstřelené góly někdo počítá. Jaké statistiky si vedou brankáři?
„Celou moji kariéru mám neustále aktualizovanou v kronice, kterou mi vede táta. Jestli vydrží zdraví a forma, oslavím na jaře sté mistrovské utkání v ČFL a druhé lize.“
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
„Mistrovský titul s dorostem U 19, kde jsem z třiceti zápasů odchytal asi sedmadvacet. Tehdy to byl můj nejkrásnější rok. Titul, maturita, přeřazení do kádru A týmu, profesionální smlouva, týdenní stáž v holandském Willem II Tilburg, řidičák a začal jsem chodit s Lucií. Titul s A týmem mezi úspěchy nepočítám, nedostal jsem ani medaili a zapomněli na mě i při přijetí u primátora Plzně, takže jsem si v áčku připadal zbytečný. Rád také vzpomínám na mezinárodní turnaj v italském Viareggiu a jeden reprezentační sraz U 20 v Nymburce pod trenérem Dovalilem.“
Znáte se s Petrem Čechem a jak by se vám chytalo, kdybyste musel nosit „kuklu“ jako on?
„S Petrem se osobně neznám, ale na helmu bych si určitě zvykl. Museli by ale ušít obrovskou na moji gigantickou hlavu.“ (smích)
Dostal jste v minulosti kromě smolného vlastence teď na Kladně nějaký kuriózní gól? A dal jste vy sám nějaký?
„To bylo ještě v dorostu Vejprnic. Po nákopu z poloviny hřiště mě míč přeskočil a zapadl do brány. Sám jsem vstřelil tři, největší radost jsem měl v mladším dorostu ve Vejprnicích, kdy jsem proti Příbrami vyrovnal hlavou po rohovém kopu v 90. minutě na 1:1.“
Brankář je podle mne nejnevděčnější post v mužstvu. Když se vyhraje, slíznou slávu útočníci, když se prohraje, obvykle „gólman nezachytal“. Navíc on musí na zem, a když vidím to bláto a louže v brankovištích, nechce se mi do toho šlápnout, natož si do toho lehat. Co vás na tomhle vlastně baví?
„Ten post miluji a za nic na světě bych ho neměnil. I když vím, že když udělám chybu, většinou je gól. A jak říkává pan Čaloun, gólmani jsou šlechta.“ (smích)
V létě jste přišel do Jiskry. Překvapila vás kvalita tréninků pod vedením Petra Hutty? A kde z brankáře „leje víc“, na tréninku v Domažlicích nebo v Plzni? Jsou tréninky jiné?
„Překvapila a to příjemně. Trenér Hutta má výborné a různorodé tréninky, navíc má ještě věk, takže s námi trénuje vše osobně, což mi přijde super. Maká se v Domažlicích i Plzni, tam možná malinko víc, přece jen je to ligový tým a tréninků bylo mnohem víc. Tady navíc chodíme do práce, což je těžké skloubit dohromady.“
Stará garda Jiskry podle pověsti zakopala v brankovišti na Střelnici drn z italské Ceseny hrající Sérii A. Nebudu vás zkoušet, zda poznáte, kde ten „fajnovej Majorův kus trávníku“ roste, ale zajímalo by mě, jak jako brankář vzpomínáte na hřiště soupeřů. Ostatní hráči obvykle mluví o tom, že někde bylo měkké nebo naopak jako mlat, někde úzké, jinde z kopce a podobně…
„Beru to vždy podle vápna. Pokud padám do pěkné trávy, vzpomíná se mi na hřiště dobře. Ostatně podle toho se pozná kvalita péče i o celé hřiště.“
Od koho z vašich spoluhráčů to na trénincích nejvíc „štípe“?
„Už z Viktorky vím, že nejprudší střelu má Martin Mandous. Tichý hodný kluk, o kterém v šatně nevíte, ale i deset metrů za vápnem by mi přelámal obě ruce, má neskutečný kvér.“
Spousta vašich kolegů okopá nebo poplácá po nástupu na hřiště tyče nebo se pomodlí. Jaký předzápasový rituál dodržujete vy?
„Nasazuji si vše první na levou, kopačky, chrániče, stulpny, rukavice, i nohu strkám první do levé nohavice. Mám to blíž u srdce. A při nástupu mám oční kontakt s rodiči a přítelkyní v hledišti, uklidňuje mě, že tam jsou.“
Když dostanete gól, tak vás to na nějaký čas „vykolejí“ nebo patříte k těm, kteří hned zapomenou?
„Hlava je můj největší problém. Odmala mi to říkají, i kluci v áčku mi říkali, že mít ji v pořádku, chytám vysoko. Pracuji na tom a zlepšuji to, ale otázka je, jestli stihnu do konce kariéry ten vytoužený i kdyby jediný ligový start. Zatím nejvíc mám sedm startů ve druhé lize. Pro brankáře je velmi důležitá důvěra trenéra a realizačního týmu, kterou jsem v Plzni v posledním roce postrádal, a v Domažlicích našel, za což jsem jim vděčný.“
V poháru jste si zachytal proti Spartě. Jak se vám noc předtím usínalo a jak se vám usínalo po zápasu?
„Vzhledem k únavě z práce se mi před zápasem usínalo dobře, ale i po zápase. Sice jsem dostal příděl sedmi gólů, ale já do toho šel s tím, že to může být první i poslední zápas proti Spartě a maximálně jsem si to užil. Hrát proti borcům typu Jarošík, Matějovský a spol. je zážitek na celý život…“
V krajských soutěžích na Plzeňsku byly letos zavedeny penaltové rozstřely při remízách. Co na tuto novinku říkáte a lze se vůbec v rozstřelu soustředit na to, kdo proti vám jde kopat a kam to asi kopne nebo je to jen buch, buch, buch, buch a buch?
„Je to atraktivní pro diváky. Já tipuji strany podle instinktu.“
Kde byste si přál, aby byl Dan Houdek za takových pět let?
„Za poslední rok v Plzni mě úplně přestal bavit fotbal a když mi řekli, že se nehodím do konceptu týmu, řekl sem si, že s fotbalem skončím a nastoupím do práce. Pak mi ale zavolali pan Ticháček s panem Michálkem, po dlouhé době o mě někdo stál, tak jsem si řekl, že to ještě rok můžu zkusit. Když jsem v Domažlicích poznal atmosféru v klubu, zájem zdejších lidí o fotbal a výbornou partu, fotbal mě zase neskutečně začal bavit a proto cítím k Domažlicím závazek, který se snažím splácet na hřišti. Takže za pět let klidně dál v Domažlicích nebo prostě kdekoli, jen když budu mít z fotbalu radost. Díky Jiskře dál chytám, poděkovat bych chtěl i rodině za podporu, protože bez té bych to zabalil už dávno. A samozřejmě díky i divákům, kteří na Střelnici chodí. Tak hojné návštěvy a podporu týmu, to jsem nezažil ani ve druhé lize v Čáslavi.“
Vizitka Dana Houdka:
Narozen v Plzni 21. 8. 1989, věk 22 let, bydlí v Plzni. Přítelkyně Lucie. Vystudoval SPŠ stavební v Plzni. Výška 192 cm, váha 89 kg. Rád podniká výlety na motorce, na velkém cestovním enduru projel Alpy, baví jej práce na chalupě, kterou nyní opravuje a Playstation 3. Oblíbeným jídlem je jakékoli maso na grilu, z pití miluje colu a pivo.
