Od roku 2002 tedy můžeme na hřištích sledovat tohoto studenta Systémového inženýrství a informatiky, který před časem úspěšně dokončil bakalářské studium na ZČU v Plzni. „Je to náročné, ještě docházím na denní jazykovou školu, ale s fotbalem se to skloubit dá,“ říká Kopejtko, jehož jsme mohli ještě nedávno vidět rozhodovat utkání nejvyšší krajské soutěže. Nyní působí v I. A třídě.

A co je pro něj fotbal? „Radost i zklamání dělá fotbal krásným a takovým jakým je. I z pozice rozhodčího tyto situace zažíváte. Když jsem začínal, napsal o mně pan Ledvina z Klenčí krásný článek, za což jsem mu vděčný. Vzpomínám také na utkání, kde je 600 diváků, atmosféra, souboj o postup či sestup a zápas se povede i ze strany rozhodčího. Mám rád, když se hraje do poslední chvíle o výsledek. Naopak zklamáním je chování a nesoudnost některých fanoušků, funkcionářů a hráčů. Jsme jen lidé. Musíme rozhodnout ve třech sekundách, každý může udělat chybu. Přeji všem, ať si to zkusí. “

Jak přiznává, srdeční záležitostí pro něj je rezerva Dynama Horšovský Týn a samozřejmě pražská Slavia. „Nesmím opomenout ani mé dvouleté působení v Blížejově,“ dodává s úsměvem a vzápětí doplňuje, že dnes už úspěšně zhojené zranění mu dovoluje opětovný návrat k fotbalu. Přednost má ale vždy píšťalka.

A krom fotbalu? Tenis, florbal, občas nohejbal, sport je propleten celým jeho životem a zájmy jsou všestranné. „Nejvíce si odpočinu jako divák v Plzni na hokeji. V zimě lyže a sálovky, v létě kopačky,“ říká.

Václav Kopejtko na sobě chce ještě zapracovat a fotbalu se i nadále věnovat. „Bez ambicí a chuti se zlepšovat nemá cenu rozhodčího dělat. V některých případech je ta cesta jako jojo, člověk lítá shora dolů a někdy je těžké vydat se správnou cestou. Ale když se na ni dostanete, je to polovina úspěchu. Já na to přišel až za dlouho, ale nic se nemá vzdávat. Takže ambice a chuť nyní opět mám.“

Kopejtko ví, že bez podpory lidí okolo něj by se mu jeho sny plnit nedařilo, proto nezapomíná ani na rodinu a hlavně maminku, bez jejíž psychické, morální a hlavně finanční podpory by to podle svých slov nezvládl. „Poděkování patří i těm, kteří mě přivedli k funkci rozhodčího, předali zkušenosti a drží mě u píšťalky. Hlavně je to trýc František, Pavlu Královcovi děkuji za vzor a zvláštní dík patří zesnulému Petru Hudcovi. V neposlední řadě i mé tolerantní přítelkyni,“ říká závěrem.