Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Rok 2005 byl pro fotbalový tým Slavoje Koloveč zásadní. Mužstvo se předchozí roky jen plácalo v okresním přeboru bez výraznějších ambicí na postup, který přišel až pod vedením trenéra Milana Lucáka právě v sezoně 2005/06. Od té doby se datuje strmá cesta vzhůru až do divize a naprosto symbolicky byl na jejím začátku i jistý Miloslav Duchoň, fotbalista, jenž na počátku uvedené sezony do Kolovče přestoupil ze Sokola Blížejov.

A dokdy že pak v Kolovči hrál?

Tak to je špatná otázka, na kterou se nedá odpovědět!

Tedy, zatím ještě ne. Charismatický fotbalista totiž v tomto týmu i ve svých bez dvou měsíců 40 letech stále ještě hraje a rozhodně o konci své fotbalové kariéry neuvažuje.

Také by to byla velká škoda!

A jaké to tedy bylo v té již zmíněné kolovečské ´zlaté éře´, kdy za Slavoj nastupovala i plejáda bývalých prvoligových hráčů a za trenérským kormidlem řídili plavbu věhlasní trenéři?

„Tak jestli jsem byl tehdy u začátku kolovečské zlaté éry, tak v tom případě jsem byl i později u jejího konce,“ směje se vytáhlý blonďák. „Vzpomínám na tu dobu samozřejmě rád. Měl jsem možnost si zahrát s mnoha exligovými fotbalisty i na některých ligových stadionech proti rezervám prvoligových mančaftů. Pro mne jako venkovského fotbalistu to určitě byla výborná zkušenost, protože spoluhráči měli obrovskou kvalitu. Všichni navíc výborně zapadli do party, na nic si nehráli a byli jsme všichni součástí jednoho mančaftu, který šlapal,“ vzpomíná Duchoň.

A že nešlo o žádná jména vyšeptalých vysloužilců ve fotbalovém důchodu! Posuďte sami, jestli borci jako bratři Lukáš a Tomáš Doškové, Petr Vlček, Karel Míčka, Vlastimil Kožíšek, Jaroslav Malý, Milan Herman a další byli před 10 lety nějaká ořezávátka.

„Ale každá éra jednou končí. O tom jsme se přesvědčili nejen u nás, ale také mnohem výše u několika ligových vesnic,“ se smíchem a nadsázkou přirovnává Koloveč k atrakcím prvoligové scény, jakými ve své době byly Blšany nebo Drnovice.

Slavoji Koloveč vydržela fotbalová euforie a hlavně dostatečné finance nějakých sedm osm let. Po rychlých postupech přes oblastní a krajské soutěže se ´Kolofanti´ objevili coby nováček republikové divize v sezoně 2010/11. Dva roky se v ní drželi, a i když nebyli na sestupovém místě, tak do sezony 2012/13 už se z ekonomických důvodů nepřihlásili. Nebyli s penězi úplně na štíru, ale začali se chovat více realisticky. O patro níž, v krajském přeboru, dvakrát za sebou triumfovali, ale postoupit zpět do divize vždy odmítli. Třetí rok skončili na třetí příčce, ale doba hojnosti už byla pryč, a tak vedení přihlásilo pro sezonu 2015/16 jen I. B třídu.

Řada hráčů odešla do jiných klubů, ale Miloslav Duchoň byl srdcař a zůstal. Před dvěma lety tak s klubem sestoupil i z nejnižší oblastní soutěže do okresního přeboru. „Fotbal hrajeme všichni pro radost, takže úplně neřešíme, jakou soutěž hrajeme. Parta je tu výborná a podmínky v klubu jsou na okresní přebor nadstandardní,“ říká hráč, kterému nechybí důraz ani technika.

Sám však svoji největší přednost hledá jinde. „Už mám něco odkopáno, takže určitě mám nasbírané nějaké zkušenosti,“ je si vědom.

Fotbalové roky letí jako splašené a žákovské fotbalové začátky v Blížejově Miloslavu Duchoňovi už téměř připadají jako film pro pamětníky. „K fotbalu mě přivedli v šesti letech táta a děda. Kariéru jsem v Blížejově začal pod trenérem Miloslavem Steinbrückerem, a jelikož táta s dědou fotbalem žili, tak i já jsem mu naplno propadl,“ vzpomíná a ještě prozrazuje, že po svých předcích zdědil další fotbalovou závislost. „Fandím Slavii Praha, a to je u nás už po generace tradicí.“

Fotbalový vzor má však vlastní, elegantního Angličana Davida Beckhama, kterého hrou i vizáží sám trochu připomíná.

I do fotbalového života Miloslava Duchoně zasahuje současná doba ´koronavirová´. „Tato doba mě jako fotbalového nadšence samozřejmě citelně zasáhla, ale bohužel musíme se řídit nařízeními, která jsou. Ale vše se mění ze dne na den, tak se neodvážím říci, jak se to bude vyvíjet,“ smutní všestranný sportovec, který svůj čas nejraději tráví s rodinou.

Jako každý fotbalista na hřišti prožil lepší i horší zápasy. A které mu zůstávají v paměti nejvíce?

„Nejhorší byl asi v krajském přeboru proti Chanovicím, když jsem si vstřelil vlastní gól, a nakonec jsem byl ještě vyloučený,“ říká, ale už mu v očích svítí šibalské plamínky, jak si vzpomíná naopak na jeden z nejpovedenějších.

„Do zápasu proti ligovému mistrovi Viktorii Plzeň jsem původně vůbec neměl nastoupit. Jako divák jsem ho sledoval u piva a klobásy, a jelikož se někdo zranil, tak si mě trenér Krejčí zavolal, abych nastoupil. Od spoluhráče jsem si musel půjčit kopačky a nakonec jsem Viktorce vstřelil branku. Možná mi k ní pomohla právě odvaha díky tomu pivu,“ směje se hráč s už patnáctiletou věrností stejnému klubu.