Odchovanec Horšovského Týna přišel do plzeňské Škodovky ve čtrnácti letech. „Jako host jsem hrál za žáky UD Tachov na prestižním celostátním turnaji v Přelouči, kam jezdili i žáci Škody Plzeň. Padl jsem do oka trenérovi Josefu Žaloudkovi, který mě stáhl do Škodovky. Učil jsem se v Plzni mechanikem pro obráběcí stroje a linky a hrál za dorost Škodovky,“ popisuje svoji cestu do největšího západočeského klubu Václav Rada.

Chybělo málo a fotbalistou se nestal. „Dělal jsem i atletiku, hod diskem a vrh koulí. Vozil jsem medaile z mistrovství republiky, měl o mě zájem atletický klub VŠ Praha. Kvůli vysokému tlaku jsem neprošel přísnou zdravotní prohlídkou, a tak jsem zůstal u fotbalu.

David Novák v současnosti.
LEGENDY VIKTORIE: Gól proti Spartě se nezapomíná, říká David Novák

V dorostu Škodovky hrával s Michalem Čalounem, Bečkou, Šmejkalem či Sopkem. „Hrál jsem za dorosteneckou reprezentaci a před vojnou se dostal do kádru druholigového áčka mužů. Do odchodu do Dukly Praha v létě 1987 jsem však stačil sehrát jen pár přátelských zápasů,“ vzpomíná.

Po roce vojny stráveném v juniorce dostal nabídku na Julisce zůstat. A řízný stoper přijal. „Dostal jsem byt a solidní plat, navíc Dukla měla tehdy výborné mužstvo. Mými spoluhráči byli Hapal, Jirka Němec, Bittentgel, Luhový, Fitzel nebo současný komentátor Pavel Karoch. V roce 1989 jsme získali Českosloven-ský pohár a já si v dresu Dukly zahrál čtyři zápasy v Poháru vítězů pohárů. K postupu proti maltskému Slieme Wanderers jsem přispěl gólem a dvakrát jsem si zahrál proti Dynamu Kyjev. V Kyjevě jsme prohráli smolnou bankou 0:1, doma remizovali 2:2 a v poháru jsme skončili. Po revoluci to začalo jít s Duklou s kopce a byl jsem rád, že se v roce 1991 ozvaly České Budějovice,“ říká.

20 LET NA STEJNÉ POZICI

V jihočeské metropoli měli výborný tým, Rada sdílel kabinu s Poborským, Váchou, Lerchem, Povišerem, Procházkou či gólmanem Blažkem, kteří se později prosadili ve Slavii či Spartě. Václav Rada hrál stabilně, dokonce se stal i kapitánem. „Po dvou letech odešel trenér Dejmal do Drnovic a s jeho nástupcem Tobiášem jsem si nesedl. Půl sezony jsem hostoval ve Vítkovicích a pak zamířil do Drnovic. Bohužel jsem si utrhl tříslo a nestihl zimní přípravu. Po vyléčení jsem hostoval ve druhé lize v Blšanech a v Pardubicích, pak se ozval německý Regensburg, jenže Drnovice za mě chtěly moc peněz, takže z přestupu sešlo. Kariéru jsem dohrával v nižších soutěžích, v Domažlicích, v Horšovském Týně, Vejprnicích a končil jsem v německém Waldmünchenu,“ bilancuje.

V roce 2002, to mu bylo 34 let, se vrátil do Viktorie. Do klubu, ze kterého se jako devatenáctiletý mladík vydal do velkého fotbalu. „Vozil jsem syna na tréninky žáků Viktorie k trenéru Žaloudkovi a dozvěděl se, že v údržbě stadionu je volné místo. Nastoupil jsem, po půl roce se uvolnila funkce kustoda u prvoligového áčka, kde působím dodnes. Tento rok je to dvacet let,“ připomíná.

Co vlastně funkce kustoda obnáší? „Servis pro hráče. Musím jim připravit vše od ponožek po dres na trénink i zápas. Hráči musí mít svoji hromádku výstroje perfektně připravenu, aby se mohli soustředit výhradně na výkon. S jedinou výjimkou, a tou jsou kopačky. O ty se každý hráč stará sám,“ zdůrazňuje kustod Viktorie, který po tréninku či zápase musí vše v kabině posbírat, dát vyprat a vyžehlit.

SHÁNĚL I KOPAČKY

Jako hráč zažil atmosféru evropských pohárových zápasů čtyřikrát, jako kustod jich má na svém kontě nespočet. S Viktorkou nahlédl do útrob fotbalových svatostánků v Barceloně, Miláně, Mnichově nebo Manchesteru. „To je něco úžasného. Moc si vážím, že jsem mohl být u úspěchů Viktorky včetně šesti domácích titulů,“ pochvaluje Václav, který v kariéře kustoda zažil i řadu příhod. „Hráli jsme ligu v Jihlavě a útočník Marek Bakoš po příjezdu na stadion řekl, že nechal kopačky v hotelu. Skočil jsem do auta a uháněl pro ně. Pikantní bylo, že Marek v nich vstřelil vítězný gól na 2:1,“ usmívá se 54letý Václav Rada, který s partnerkou Dášou vychovává syna Tomáše, z prvního manželství má ještě syna Václava a dceru Danielu. Díky práci je často na cestách, a doma se tak příliš neohřeje. „Musím Dáše i Tomášovi poděkovat, že mají pochopení,“ chválí své nejbližší.

František Šamberger v současnosti.
LEGENDY VIKTORIE: Z Merklína až k titulu mistra Evropy