Na ligovém trávníku platil za velkého bojovníka, žádný souboj ani zápas pro něj nebyly předem prohrané. Bývalého fotbalistu Škody Plzeň Jaromíra Myslivečka, který na začátku šedesátých let minulého století fotbalově ´vojákoval´ v tehdejších klubech Rudá hvězda Poběžovice a Rudá hvězda Domažlice a po prvoligové kariéře ještě válel divizi v domažlické Jiskře, zdobila vůle, nasazení a vynikající kondice.

Vlastnosti, které se náramně hodí nejen na hřišti, ale i v životě.

Jaromír Mysliveček je musel využít i vloni na podzim, kdy se nakazil koronavirem.

„Onemocněl jsem v říjnu, nedlouho po přerušení fotbalových soutěží. Neměl jsem rýmu ani kašel, zato mě trápily vysoké horečky, až čtyřicet stupňů. Den jsem pobyl v nemocnici na infekčním oddělení, ale když jsem to tam viděl, raději jsem ještě večer podepsal revers a odjel domů. I když zpětně si nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře,“ říká nestor a legenda fotbalových trenérů na západě Čech, který posledních deset sezon působí u konkurenta pětice klubů z domažlického regionu Rapidu Plzeň v krajském přeboru.

Ve svých 78 letech patří v dnešní koronavirové době do nejohroženější skupiny.

„Horečky mě trápily dva týdny, a když opadly, další týden jsem měl paralyzované všechny svaly. Ležel jsem bezmocně v posteli, nemohl jsem ani zvednout ruku, dobelhat se do kuchyně nebo na záchod bylo utrpení. Jednou večer jsem si napustil vanu, ale nebyl jsem schopen z ní vylézt. Podařilo se mi to až v půl třetí ráno,“ líčí svůj boj s nevypočitatelnou nemocí rodák z Dobrnic u Světlé nad Sázavou.

„Vloni v červnu, v měsíci, kdy jsem oslavil narozeniny, mně zemřela na rakovinu manželka,“ vypráví smutným hlasem. Už se mu v životě několikrát osvědčilo, že v nejtěžších chvílích mu pomohla jeho celoživotní láska k fotbalu. Díky tomu se v lize dokázal vrátit na trávník i po těžkém zranění hlavy. Nátura bojovníka a nezdolného optimisty mu pomohla i po smrti manželky, stejně jako v době, kdy čelil nákaze covidem. „Bylo mi opravdu zle, za žádnou cenu jsem to však nechtěl vzdát. Napadaly mě všelijaké myšlenky, ale pak jsem si řekl, že to přece nemůžu zabalit. Vůle žít a šance znovu se vrátit k milovanému sportu mezi mladé lidi byly silnější. Hodně mi pomohla dcera Simona, která naštěstí bydlí nedaleko mě,“ pochvaluje si podporu rodiny. „Když bych to měl říci ve fotbalové terminologii, koronavirus byl velice silný soupeř, ale moc si cením toho, že jsem ho porazil,“ svěřuje se. „Musím pochválit i kluky z Rapidu. Pravidelně mi v době nemoci volali trenér Pavel Šimsa, sekretář Pavel Baroch nebo vedoucí mužstva Radek Černický. A samozřejmě i hráči. Víte, my jsme na Rapidu taková jedna velká rodina,“ usmívá se.

Dnes už je opět při síle a pomáhá Rapidu v roli asistenta trenéra. Hráči áčka, kterým po osmi odehraných kolech patří v tabulce krajského přeboru s třinácti body osmé místo, v zimě nabírají kondici dvakrát v týdnu.

„Musím přiznat, že za pětačtyřicet let, co trénuji, jsem něco takového nezažil. Trénovat v této době je složité a komplikované, ale člověk se tomu nesmí poddat. Snažíme se alespoň udržet kondici hráčů. Scházíme se ve čtvrtek a v neděli a trénujeme v rámci dodržení všech nařízení, kluci běhají zásadně ve dvojicích. Na tréninky jezdí už oblečeni do sportovního a po tréninku hned skočí do auta a jedou domů,“ líčí způsob kondiční přípravy zkušený kouč, který jako trenér staví fyzičku do popředí.

„Líbí se mi styl trenéra Slavie Jindřicha Trpišovského, který do týdenního cyklu v plné sezoně zařazuje dvě tréninkové jednotky věnované výhradně náročné fyzické přípravě. Myslím, že je to na hřišti na hráčích Slavie vidět, jsou fyzicky skvěle připraveni, mají naběháno,“ chválí kouče lídra české ligy, který vede tabulku s obrovským náskokem.

Současná epidemická situace, která klasický kolektivní trénink neumožňuje, zkušeného trenéra netěší. O tréninku ve větším počtu hráčů a o práci s míčem si fotbalisté mohou zatím nechat jenom zdát. Jedno pozitivum však podle něj přináší. „Ve větší partě se hráči, kteří mají ve zvyku leccos ošulit, mnohdy při tréninku ztratí. Když se ale běhá po dvojicích, je na každém vidět, kolik má natrénováno a jak poctivě se přípravě věnuje. Myslím, že koronavirus nám pomáhá odkrývat charaktery hráčů,“ dodává Jaromír Mysliveček.

S fotbalem začínal v Sokole Leština, přes Žďár nad Sázavou, Hedvikov, vojnu v RH Poběžovice a RH Domažlice se v roce 1963 dostal do tehdejšího Spartaku Plzeň.

Dotáhl to daleko možná i proto, že vyrůstal ve skromných podmínkách. „Narodil jsem se v poměrně chudé rodině, měl jsem ještě čtyři sourozence, rodiče měli hodně starostí a sportu příliš nefandili. Fotbal mě zaujal od malička, a protože tehdy nebyla televize, věděli jsme o ligových hráčích z novin nebo z rozhlasu. My kluci jsme byli do fotbalu zapáleni a všichni jsme snili o první lize,“ řekl skutečně pozdější prvoligista pro web plzeňské Viktorie, kde také během své bohaté kariéry působil.

Fotbal je fotbal, ale pro další růst mladého Jaromíra Myslivečka byla důležitá sportovní všestrannost. „Hrál jsem hokej, který mi šel dokonce líp než fotbal. Chytal jsem v brance, v dorostenecké lize i proti bratrům Jirkovi a Jardovi Holíků. Dostal jsem hokejové nabídky od Jihlavy, Třebíče, ale dělal jsem i atletiku. Zvítězil však fotbal a nikdy jsem toho nelitoval. Čekala mě vojna a já narukoval do RH Poběžovice,“ líčil začátky fotbalové kariéry.

Ta nabrala opravdu správný směr právě v průběhu základní vojenské služby. „Po převelení z Poběžovic jsme hráli s domažlickými vojáky I. A třídu a před čtyřtisícovou návštěvou jsme nastoupili v přípravném utkání i proti olympijskému výběru Československa s trenérem Rudolfem Vytlačilem, který za rok přivezl z Tokia 1964 stříbrné medaile. Prohráli jsme sice 1:4, ale já jsem střelou z pětadvaceti metrů překonal Schmuckera. Trochu jsem se zapsal do podvědomí odborníků. Před skončením vojny o mě projevilo zájem víc klubů, ale já dal přednost Plzni,“ vzpomínal.

Byl členem mužstva, které v roce 1967 vybojovala po čtyřech letech opět pro Plzeň první ligu. Ve městě vládla velká euforie, návštěvy se pohybovaly mezi osmnácti až třiceti tisíci diváky.

Po sestupu hrál druhou ligu, utrpěl však vážné zranění a s vrcholovým fotbalem musel na doporučení lékařů skončit. Přestoupil do Jiskry Domažlice, kam jezdil společně s hokejistou Stanislavem Sventekem hrát divizi.

Po Domažlicích přišla Lokomotiva Plzeň, kde se pomalu zakousl i do trenéřiny, která ho provází dodnes.