V poslední době se sedmatřicetiletý fotbalista naplno vrhl na trenérskou dráhu.

Aktuálně vede z lavičky plzeňskou devatenáctku.

Co vás přivedlo k fotbalu?

Odmalička jsem chodil za barák hrát fotbal i hokej. Přivedli mě k tomu rodiče. Můj táta hrál fotbal na nižší úrovni. A v šesti letech, v roce 1989, jsem začal hrát v Plzni. Tehdy to nebyla Viktorka, ale Škoda.

Ve Viktorce jste prošel všechny kategorie – od nejmladší přípravky až po A-tým…

A poslední roky ještě hraji za starou gardu Viktorky. Moc takových hráčů není a jsem na to velmi pyšný. Působil jsem zde jako hráč do 23 let, poté jsem šel hrát čtvrtou německou ligu za Bad Kötzting. Posléze jsem se vrátil hrát domů do nižších soutěží – hrál jsem za Koloveč, Doubravku a Starý Plzenec. V tu dobu už ale u mě převažovalo zaměstnání a trenéřina. Začala to pro mě být priorita.

Kdy vůbec přišla první myšlenka na trénování?

V momentě, kdy mi v Plzni skončila smlouva, jsem začal řešit co dál. V Německu jsem si našel zaměstnání a více ve mně zrála myšlenka stát se trenérem. Začal jsem trénovat krajskou soutěž dorostu v Dolní Bělé, poté ve Vejprnicích mladší dorostence a následně jsem čtyři roky vedl hráče ročníku 1996 a 1997 na Doubravce. Pak jsem se už vrátil do Viktorky, kde jsem sedmým rokem.

Co vás na trénování tak chytlo, co vás na něm baví?

Fotbal beru jako svůj životní styl. Odmalička je to pro mě priorita, samozřejmě hned po zdraví a rodině. Ono už když jsem byl malý, tak mě hrozně bavilo hrát manažerské hry, jako třeba Czech Soccer Manager. Člověk třeba začal hrát ve druhé lize za Prachatice a měl za úkol se dostat až do Anglie. Řešil hráče, přestupy a další… Když o tom teď mluvím, tak si to budu muset znova pustit a zahrát. Hlavně mě baví, že zaměstnání je můj koníček. Hrozně si toho cením.

Jaké jsou vaše trenérské principy, cíle?

Náročnost, snaha působit na hráče, aby i v tréninkovém procesu a utkání pracovali naplno. Cílem je připravit hráče do velkého fotbalu. Byl bych rád, kdyby kluci, které tu vedeme, jednou hráli za A tým nebo i jinde v lize. Bylo by fajn si sednout doma na gauč a sledovat je hrát ligu. Když teď vidím Lukáše Pfeifera v Pardubicích, kterého jsem trénoval dva roky, nebo Václava Svobodu a Jonáše Vaise v Příbrami, je příjemné je sledovat.

Co je pro fotbalistu důležité v dorosteneckém věku?

Více se dbá na taktiku, ale zároveň je potřeba stále dodržovat individuální rozvoj hráčů. Řeší se defenziva, soubojové chování, nastavení, charakter hráče… Pořád se pracuje na komplexnosti, ale už více se zaměřuje na organizaci a taktiku. Když se kluci dostanou do ligového týmu, musí nějakým způsobem být nastavení a fungovat, nesmí nic vypouštět.

Josef Parlásek (vlevo).Zdroj: Foto: FCVP

Od koho čerpáte trenérskou inspiraci?

Máme tu skvělý trenérský tým. U dorostů působíme já, Štěpán Havránek a Ondra Šiml. Obohacujeme jeden druhého navzájem. Už když jsem studoval licence, tak nejlepší bylo, že se potkávali různí trenéři z různých klubů. Předávali jsme si cenné informace a zážitky. Mám ale samozřejmě rád i světové trenéry, i když úplný vzor nemám. Taky sleduji dokumenty, čtu knížky.

Jaké jsou vaše trenérské ambice?

Do budoucna mě rozhodně láká zůstat u velkého fotbalu na velkém hřišti, ať už to bude v dorostu nebo třeba u mužů. Nemám nějaké přehnané osobní ambice. To ne, chci se někam dostat jen na základě dobré práce. Důležité pro mě je, že mě to baví. Momentálně mě mrzí situace, jaká je, že jsou zastavené soutěže.

Čemu se ještě věnujete mimo fotbal?

Nejvíce rodině. Mám šestiletou dceru, která začala jezdit na koních. Na ty chodíme třikrát do týdne. Jsem moc rád, že jí něco chytlo. Baví mě hrát i hokej. Pokud je možnost, jdu si ho s nějakou partou zahrát. Občas chodíme i s ostatními trenéry, zároveň hraji hobby ligu. Obecně mě baví pohyb, potřebuji ho mít. I proto hraji stále za starou gardu, nejen ve Viktorce, ale i za Rapid a za Starý Plzenec.

Proč se vám vůbec říká Pida?

Vzniklo to na základce. Měli jsme na výtvarné výchově vytvořit vizitku a zpracovat na to nějaké téma. Moji dědové byli oba Pepové a jeden z nich mi říkal Pido. Na výtvarce jsem si vymyslel, že bych měl naftařskou společnost PIDA oil. Učitelka mi navíc ještě řekla, že jsem takový tmavý a byl bych naftový magnát Pedros Imanuel dos Alvarez (PIDA), tak se to nějak chytlo. I trenéři v dorostu, když třeba četli sestavu, tak mi nikdy neřekli Josef či Pepa, ale vždycky jen Pida.

Autor: FCVP, Dominik Rejthar, (rba)