Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Rumunsko – Životního úspěchu dosáhl na nedávném evropském šampionátu ´devatenáctek´ odchovanec domažlického fotbalu Martin SLADKÝ, když s českou reprezentací pod vedením trenéra Jaroslava Hřebíka získal v Rumunsku stříbrnou medaili. Po jeho návratu domů jsme si s mladým talentovaným fotbalistou a současným hráčem plzeňské Viktorie povídali nejen o evropském šampionátu, ale i jeho dalších plánech.

Na ME 19 jsi odehrál první dva zápasy v základní sestavě. Ve třetím, rozhodujícím duelu jsi však chyběl. Nehrál jsi ani semifinále, proč?
„Byla to tak trochu moje chyba, bohužel. V obou duelech jsem obdržel žlutou kartu a to znamenalo stop na třetí zápas proti Řecku, který jsem tedy sledoval jen z tribuny. Ale kluci to zvládli. Trenér se rozhodl ponechat na semifinále stejnou sestavu a já to musel respektovat. Do utkání jsem tak nezasáhl. Samozřejmě mě to mrzelo, ale hlavní je, že se vyhrálo!“

I když jsi nehrál dva zápasy po sobě, věřil jsi, že si finále zahraješ?
„Přiznám se, že jsem nesl těžce to, že sedim ´pouze´ na lavičce, ale doufal jsem a věřil, že do zápasu ve finále nastoupím a to se mi splnilo.“

Nakonec jsi tedy finále hrál. Sahali jste v něm po zlaté medaili, nakonec jste ale favorizovaným Španělům podlehli těsně 2:3. Jak jsi samotný zápas prožival?
„Jak jsem říkal, začal jsem zápas na lavici a pouze fandil klukům. Byl to skvělý zápas. Moje chvíle přišla ve 33. minutě, když jsem střídal Romana Poloma ze Sparty a utkání jsem už dohrál do úplného konce. Povedlo se nám na začátku druhého poločasu dát gol, když jsem přihrál Krejdovi (L.Krejčí), který prostřelil brankáře zpoza vápna. Bohužel, když už jsme se viděli se zlatými medailemi na krku a pohárem v ruce, přišel velice smolný gól na 1:1. V prodloužení jsme opět vedli, ale nepodařilo se nám to udržet až do konce a bohužel jsme nakonec prohráli a zbylo na nás „jen“ druhé místo.“

V kvalifikaci jsi dokonce vstřelil gól. Jak se ti dařilo na samotném šampionátu?
„Měl jsem dvě takové větší šance, které mohly a jedna z nich určitě měla skončit gólem. V úvodním zápase s Rumunskem jsem hned ve druhé minutě nabíhal na centr a skluzem jsem jen lehce líznul míč, který stihl obránce ještě před brankovou čarou odkopnout. Tam mi chyběl opravdu jen kousek ke skórování. A druhá šance byla ve finále, když mi po rohu proskočil míč mezi nohama. Byl jsem na zadní tyči a moc ho neviděl, takže šlo jen o štěstí, zda mě trefí nebo ne.“

Jak jste s kluky a s trenéry oslavili zisk stříbra?
„Tak nějaké oslavy byly. Hned po utkání na to samozřejmě nikdo ani nepomyslel, jelikož jsme byli velice zklamaní, že jsme nakonec zápas ztratili. Byla společná večeře i s trenérem v Praze po příletu a s vedením z Českého fotbalového svazu. Více bych to asi nerozebíral!“ (smích)

Co bys řekl k organizaci samotného šampionátu a jeho atmosféře?
„UEFA zařídila velmi dobrou organizaci a zapezpečení turnaje pro všechny týmy. Bydleli jsme v Bukurešti v pětihvězdičkovém hotelu Intercontinental. Na každý zápas a trénink, dokonce i na výlet s námi jezdilo jedno nebo dvě auta s bodyguardy, které měl každý tým přidělné. Tyhle věci byly opravdu na profesionální úrovni, jak to má být. Jediné, co nás možná trochu zklamalo byla hřiště. Stadion, kde se hrálo finále, byl skromný, ale velmi dobře připravený a vždy tam chodilo hodně diváků. Ovšem na ostatních hřištích byla návštěvnost malá. Na finále přišlo přes 3500 lidí a bylo vyprodáno.“

V Rumunsku jste strávili téměř čtrnáct dní. Co jste dělali ve volném čase?
„Už to bylo dlouhé. Před odletem do Rumunska jsme byli ještě čtyři dny v Praze a tam sehráli přípravný zápas se Spartou Praha „B“ a vyhráli 4:2. Volného času bylo celkem dost, jelikož jsme trénovali pouze jednou denně, a to po zápase dopoledne a před zápasem až večer ve stejný čas toho nadcházejícího zápasu. Každý volno trávil jinak. Hrály se karty, poblíž hotelu bylo obchodní centrum a jeden den jsme měli volno a jeli do místního aquaparku, kde s námi samozřejme opět chodili bodyguardi a hlídali nás, jestli nás někdo neobtěžuje.”

Co říkali zisku stříbrné medaile po návratu tví spoluhráči z Viktorky?
„Do kabiny jsem přišel hned po odvetném utkání s Rosenborgem Trondheim, takže jsme si s kluky gratulovali navzájem k postupu v Lize mistrů a k našemu stříbru na mistrovství Evropy. První, koho jsem potkal, byl Horvi a ten řekl: „Hele, mistr…skoro.“ Všichni mi gratulovali, ale teď někdy si ze mě dělají srandu. Například když jsme prohráli s béčkem na Kladně, tak začali vykřikovat, že s tím dětským fotbalem z repre to nejde hrát.“ (smích)

Po návratu jsi hrál úvodní zápas nové sezony v ČFL za béčko Viktorky na Kladně, kde jste vysoko prohráli. Nedařilo se ani Domažlicím, které při premiéře ČFL podlehly doma Pardubicím. Jak myslíš, že oba týmy skončí letos v soutěži?
„Zápas Domažlic jsem právě kvůli našemu zápasu na Kladně neviděl, ale tak nějak jsem nepředpokládal, že by Domažlice s Pardubicemi vyhrály. Vím totiž, že jsou velice silné. Co se týče nás, tak jsme odehráli velice slušný první poločas a vedli 2:0. Ve druhém poločase jme dostali gól, který nás položil a inkasovali jsme další dva. Za stavu 2:3 jsme dali tyčku a z brejků dostali ještě další dva. Pro Jiskru je to nová zkušenost a soutěž, takže si věřím a odpovím pouze, že skončíme v tabulce na lepší příčce než oni.“

Tipneš si výsledek prvního vzájemného souboje?
„Teď se budu akorát možná trochu opakovat. Je to hned 4. kolo soutěže, navíc s Domažlicicemi jsem za Viktorku snad neprohrál. Hrajeme doma a věřím, že tři body získáme a zvítězíme. Jakákoliv ztráta bodu s Jiskrou by bylo obrovské zklamání.“

Čeká tě ještě letos nějaký reprezentační start?
„V dorostenecké kategorii už hrát nemohu. U21 již má rozjetou kvalifikaci a tam je konkurence zase o něco větší a je těžší se prosadit, zvlášť když nenastupujete pravidelně v první lize. Trenér Hřebík si přeje, aby naše stříbrná kategorie z ME, ročník 1992 zůstal pohromadě, a snaží se zařídit kategorii U20. Tak uvidíme, snad se to podaří.“