Góly umí střílet pravou i levou, celkem jich už dal ke dvěma stům. A to s fotbalem začínal až v jedenácti letech, kdy u něj kopaná definitivně zvítězila nad basketbalem. Řeč je o čerstvém pětadvacátníkovi Michalu Veselém, letní posile Jiskry Domažlice, kam přišel na přestup z druholigové Vlašimi.

Zavzpomínejte trochu na vaše fotbalové začátky. Kdo vás k fotbalu přivedl, čím vás nejpopulárnější týmová hra na světě nadchla a v jakých klubech jste v minulosti působil?
„S fotbalem jsem začínal až v jedenácti. Do té doby jsem hrál basketbal za Rokycany. K fotbalu mě přivedl táta, protože ho také hrál, stejně jako můj brácha. Takže jsem musel taky. (smích) Zpočátku jsem hrál basketbal i fotbal najednou, ale fotbal nakonec vyhrál. Začínal jsem v Rokycanech, v patnácti jsem přestoupil do Viktorie. Po šesti letech v Plzni jsem šel hrát za druholigovou Čáslav, rok na to jsem zamířil do Vlašimi, se kterou jsme z ČFL postoupili do druhé ligy.“

Hrál jste vždy v útoku? Jakou nohu máte silnější?
„Vzpomínám si, že jsem v žácích nastupoval i na kraji levé zálohy, ale pak jsem zdělil post po tátovi a bráchovi a šel do útoku. Jsem pravák, takže upřednostňuji pravačku, ale umím zakončit i levačkou.“

Vedete si statistiky, co se týče počtu vstřelených gólů? Kolik jste jich už nastřílel?
„Statistiky mi vedl děda. Každý zápas mám zaznamenaný v kronice. Když to sečtu od žáků až do současnosti, dostanu se těsně pod hranici dvou set vstřelených branek. Postupem času ale góly spíše ubývají, na druhou stranu zase přibývají zkušenosti.“

Na jaké trenéry rád vzpomínáte a proč?
„Tak určitě na trenéra Zdeňka Wohlmutha, který mě měl v Rokycanech a který ze mě udělal útočníka. Bohužel už není mezi námi. Dalším je Zdeněk Michálek, který mě měl v dorostu. Právě on mi otevřel dveře do velkého fotbalu. Třetím je Michal Petrouš, který teď vede Slavii Praha. Ten mě dostal zpátky po vážném zranění, které jsem prodělal. Dokonale můj návrat načasoval a já si mohl zahrát Gambrinus ligu pod vedením Stanislava Levého.“

Jakou část své fotbalové kariéry zatím považujete za nejúspěšnější?
„Asi období přechodu z Rokycan do Plzně. Odcházelo se mi totiž těžko, byli jsme dobrá parta, v sezoně jsme prohráli jediný zápas a padalo mi tam i hodně gólů. Další, na co vzpomínám, byly čtyři roky v dorostu Viktorie a pak samozřejmě tréninky s A mužstvem Viktorie.“

Už jste zmínil zranění. Na jak dlouho vás vyřadilo a za jak dlouho jste se dostal na úroveň před úrazem?
„V osmnácti letech jsem si přetrhl přední křížový kolenní vaz, takže zatímco se kluci rozutekli po republice do prvoligových týmů, já zůstal doma. To bylo psychicky hodně náročné a trvalo mi rok a půl, než jsem se dostal zpátky do formy. Právě v den pohárového zápasu Jiskry se Spartou to byl přesně rok, co jsem prodělal další operaci. To se mi opět přetrhl už jednou operovaný vaz, takže jsem musel podstoupit re–plastiku. Naštěstí rekonvalescence už byla jednou tak kratší než tehdy. Podnikám totiž s produkty na regeneraci, tak jsem si tak trochu sám pomohl a jsem zpátky na hřišti.“

Když vás oslovily třetiligové Domažlice, kývl jste hned na nabídku nebo jste se rozmýšlel a co nakonec rozhodlo?
„S Domažlicemi jsem jednal už dříve, ale tehdy jsem měl ještě i nabídku z vyšší soutěže, tak jsem odmítl. Když jsem se teď po sezoně dozvěděl, že Jiskra postoupila, napadlo mě, že by to nemuselo být špatné. Velký vliv na mé rozhodování mělo to, že tu trénují pánové Michálek a Bečka.“

Měl jste o Domažlicích nějaké reference a lišila se realita od vašich představ?
„Reference jsem moc neměl. Ale věděl jsem, co tu hraje za kluky a že jich devadesát procent znám z Viktorky.“

Co vás ve vašem nynějším působišti nejvíce překvapilo?
„Překvapil mě zájem lidí o fotbal tady v Domažlicích, i když bych si přál, aby jich chodilo na naše zápasy čím dál víc. Vždycky se pak hraje lépe.“

Zkuste si prosím zahrát na fotbalového skauta. Čím byste přemlouval hráče, aby přijal nabídku hrát v Domažlicích?
„Velkým přínosem pro celý domažlický fotbal jsou trenéři, kteří tu působí. Máme hodně mladý a perspektivní kádr, podmínky jsou slušné, takže nevidím důvod, proč by nějaký hráč měl nabídku odmítnout.“

Nepřekvapila vás zpočátku náročnost tréninků pánů Michálka a Bečky?
„Tréninky jsou ideální. Jak už jsem říkal, oba trenéry znám, takže mě náročností tréninků nezaskočili. Upřímně, čekal jsem to ještě horší.“

Jak vlastně vypadá běžný pracovní a tréninkový den Michala Veselého?
„Noo… to je zajímavý. Den mám docela pestrý. Ráno se musím postarat o bar, který mám na starosti u nás v Rokycanech. Pak mám různé pracovní schůzky. Odpoledne, protože trénuji dorostence Rokycan, jim musím připravit trénink, a po jejich tréninku odjíždím na náš trénink do Domažlic.“

V kolik hodin se dostanete domů a co tomu říká přítelkyně?
„Domů se vracím až kolem deváté večer. Bydlím sám, přítelkyni nemám, takže je klid.“ (smích)

Pomineme – li počet sponzorů a otázku financí, je něco, co podle vás jako hráče ještě v Domažlicích chybí k tomu, aby klub mohl do budoucna pomýšlet třeba na druhou ligu?
„Trošku tady chybí zkušenost s profesionálnějším fotbalem. Aby se postoupilo, muselo by určitě přijít pár zkušenějších hráčů.“

Zahrál jste si v poháru proti Spartě. Zápas skončil 7:1, nepřekvapil vás takový rozdíl mezi mnohonásobným mistrem první ligy a třetiligovým nováčkem?
„Zápas to byl zajímavý. I když jsme těch gólů nakonec mohli dostat ještě víc, s klukama jsme si hezky zahráli. Osobně jsem si to moc užil. Hlavně se proti profesionálům hrálo mnohem lépe než proti klukům z ČFL, kteří se to někdy snaží dohnat důrazem.“

Co říkáte čtyřtisícové návštěvě na Střelnici? Už jste někdy hrál před větším počtem diváků?
„Čekal jsem tak o tisícovku méně. Tohle byla paráda a kéž by na domácí ligové zápasy chodila alespoň půlka… Před větší návštěvou jsem hrál, jak už jsem říkal, měl jsem možnost zahrát si Gambrinus ligu.“

Jiskra má po čtyřech kolech sedm bodů. Jak zatím vidíte účinkování Domažlic coby nováčka ve třetí lize?
„Zatím se nám vede dobře. Doma musíme dělat body a z venku občas něco přivézt. První rok se musí vedení klubu a město seznámit se soutěží, vychytat pár nedostatků. I pro některé kluky je to něco nového. ČFL je rychlejší, tvrdší, ale to je všechno věc zvyku.“

V tabulce jste dokonce i před rezervou Viktorie Plzeň. Tu jste minule rozstříleli 5:1. Co tomu říkáte a jak jste viděl samotný zápas?
„Celá rezerva je složená z mladých kluků, kteří sbírají zkušenosti. A málokterá rezerva hraje vysoko v tabulce. Za nás měl každý o motivaci postaráno, vždyť kromě dvou jsme všichni prošli Viktorkou, takže jsme jim měli co vracet. (smích) Samotný zápas byl slušný, kdybychom hráli pokaždé venku tak, jako v Plzni, nebyl by problém.“

Jaké jsou vaše plány do budoucna a budete hrát za Jiskru i na jaře?
„Jsem rád, že se vedení Jiskry domluvilo na mém přestupu z Vlašimi. Teď jsem hráčem Domažlic, zdejší angažmá beru jako výzvu, kdy mohu využít svých zkušeností ze druhé a třetí ligy. Také jsem rád, že mám na nějakou dobu jasno, takže ano, na jaře bych měl hrát za Domažlice.“

Vizitka Michala Veselého: Narodil se 5. září 1986 v Plzni a je mu 25 let. Měří 184 cm a váží 80 kg. Odmaturoval na Sportovní a podnikatelské škole v Plzni. Pochází z Rokycan, bydlí v Břasích. Vedle podnikání (vede bar v Rokycanech) trénuje tamní dorost. Kromě fotbalu si rád zahraje jakýkoli sport, golf, tenis. Relaxuje při práci na zahradě.