Ze všech posil, které do třetiligové Jiskry Domažlice přišly, působí dvaadvacetiletý stoper či levý bek Martin Mandous asi nejméně nápadným dojmem. Nedává góly jako Kovařík, neháže dlouhé auty jako Knakal. Jenže sledujte hráče s čtyřkou na dresu v zápase. Třeba proti rezervě prvoligového Liberce přes jeho stranu obrany neprošel žádný ze soupeřů…

Kde a v kolika letech jste s fotbalem začínal a kterými kluby jste prošel?
„S fotbalem jsem začínal u nás v Nekmíři, kde hrával můj táta a právě on mě přivedl na místní fotbalové hřiště asi v pěti letech. V roce 1998 jsem to šel zkusit do Viktorie Plzeň a prošel jsem od žáků, přes dorost až po juniorku. Po třinácti letech jsem opustil Viktorku a šel do Domažlic.“

Co řadíte zatím k největším fotbalovým úspěchům?
„Mezi největší úspěchy řadím mistrovský titul se starším dorostem, který jsme získali po mnoha letech. Toho si moc cením.“

Bratrských dvojic v českém fotbalu není mnoho. Váš bratr Aleš chytá za juniorku Viktorie. Co, že jste se oba dali na fotbal?
„U nás na vesnici hrál každý malý kluk fotbal, tak jsme začali i my. “

Hrajete v defenzivě proto, abyste byl mladšímu bráchovi na hřišti trochu blíž a abyste mu mohl trochu pomáhat?
„To je spíše náhoda. Brácha začínal v útoku a pak začal chytat. Já jsem naopak hrával vždy obránce. Zahráli jsme si spolu pouze pár zápasů za juniorku v Plzni, kam on byl přeřazen z dorostu. Je o tři roky mladší, takže byl vždy o kategorii níže.“

Letos v létě se cesty „bratrů Mandousojc“ rozešly. Spojit už se nikdy nemusí, takže bylo těžké nechat Aleše v Plzni a jít za fotbalem do Domažlic?
„Nenechal jsem tam jen bratra, ale i třináct fotbalových let. Lehce se mi neodcházelo, ale takový je fotbal. Musel jsem udělat za vším tlustou čáru a jít dál.“

V neděli 4. září vás los třetí ligy dokonce postavil proti sobě. Hecovali jste se doma nějak před zápasem a co bylo po derby, které jste s Jiskrou vyhráli 5:1? Nebylo vám bráchy líto?
„Tak k lehkému hecování došlo, přeci jen to bylo poprvé, kdy jsme hráli proti sobě. Určitě to byl pro nás zvláštní zápas, nejen pro mě s bráchou, ale i pro rodiče, kteří nevěděli, komu fandit. (smích) Ale chtěl jsem vyhrát a pokusit se mu dát gól. To se mi bohužel nepovedlo, ale celkově jako tým jsme to zvládli a odvezli jsme tři body. Po zápase jsme se sešli na obědě u babičky, ale brácha nějak neměl chuť k jídlu (smích)…“

Pojďme k tomu, jak došlo k tomu, že jste se ocitl v Domažlicích. Vzpomenete si, kdy přišla nabídka z Domažlic?
„Ta nabídka přišla už v zimě, ale nevyšlo to. V létě mi končila smlouva v Plzni a já si hledal angažmá. Naštěstí jsem dlouho nehledal, opět přišla nabídka z Domažlic a dohodli jsme se.“

Ještě jsem se na to nikoho ze spoluhráčů neptal, ale stalo by se něco, kdybyste nabídku odmítl? Byl odchod do Domažlic dobrovolný nebo doporučený?
„Můj odchod byl čistě dobrovolný, nikdo mě někam netlačil, přišla nabídka z Jiskry a já na ni kývnul.“

Jiskra ve vás získala jistotu do defenzivy. Jak dlouho trvalo, než jste si na sebe s Michalem Tesařem, Jakubem Strejcem a Markem Bauerem zvykli?
„Tak Kubu Strejce znám z Plzně, s Markem jsem hrál v dorostu, takže tam problém nebyl. Jediného Michala Tesaře jsem neznal, ale po pár trénincích bylo vše v pohodě. V tomto složení jsme odehráli už pár zápasů a myslím, že to není špatné.“

Když se hovoří o Domažlicích, nelze nezmínit diváky. Chodí na zápasy i na tréninky, chodí jich hodně, každý z nich ví nejlépe, jak to měl trenér postavit, koho měl střídat. Taky se tu hodně křičí a nadává, když sudí něco neodpíská nebo naopak, když něco odpíská. Vy působíte dojmem tichého hocha, zaskočili už vás fanoušci Jiskry něčím?
„Tak hlavně mě mile překvapil zájem o fotbal. Chodí opravdu „plný dům“, zažívám to poprvé a musím říci, že se hraje úplně jinak před tolika diváky. Dokážou povzbudit, zatleskat. Doufám, že když budeme podávat dobré výkony, budou i nadále chodit povzbuzovat.“

A co když na vás někdo zavolá „dej to íčko“, „copa Mandy děláš, nahraj radši tůtomu“ nebo „vodvez ho na kolmaze“. Věděl byste, co se po vás chce ?
„Jasně, Plzeň není od Domažlic tak daleko, takovým výrazům rozumím (smích).“

Třikrát čtyřikrát týdně jezdíte do Domažlic trénovat, o víkendu máte zápas. Co jinak děláte, když zrovna nemáte kopačky na nohách?
„Většinu času trávím ve škole, je hodně časově náročné skloubit školu s fotbalem, ale doufám, že ji úspěšně dodělám. Také se snažím trávit volný čas s přítelkyní.“

Možná se mýlím, ale když hraje Honza Matas, nestává se, abyste oba dostali žlutou. Obvykle to bývá on, kdo ji obdrží. Teď nehraje a dostal jste ji vy. To jste domluveni, aby vám soupeře před vámi vždycky trochu „přebrousil“ a když teď nemůže, tak to musíte obstarat sám? A kdo je tedy na soupeře větší „brousek“, Maty nebo Mandy?
„Ne, nejsme domluveni (smích). Česká fotbalová liga je těžká soutěž plná soubojů, do každého se musí jít na sto procent a možná z toho pramení ty žluté karty. A kdo je větší brousek? Jednoznačně Honza. On v mládí provozoval nějaké bojové umění, takže má posunutý práh bolesti. No, spíše bolest necítí vůbec (smích). Takže větší brousek je určitě Maty.“

Když jste se poprvé objevil na Střelnici a viděl spoluhráče, trenéry a vedení, věřil jste, že to bude dobré? Dokonce tak dobré, že budete po osmi kolech třetí v tabulce?
„Věděl jsem, že máme kvalitní tým a že můžeme hrát vyrovnané zápasy s kýmkoliv. Ale popravdě jsem nečekal, že po 8. kole budeme na třetím místě, je to však milé překvapení.“

Už jste si za Domažlice zahrál proti pár slavným fotbalistům, nejen v poháru proti Spartě. Na kterého z nich se vám hrálo těžko a proč?
„Těžko říct, kromě béčkových týmů má každý mančaft jednoho, dva zkušené hráče, kteří ví, kam se postavit, dají hře myšlenku. Juniorky mají zase mladé, rychlostně vybavené hráče, takže těžko hodnotit. My máme poměrně mladé mužstvo a doháníme to bojovností.“

Defenzivní typ hráče není tak vidět, jako útočník nebo gólman a má to asi těžší prosadit se ve špičkovém fotbalu. Přesto, čeho byste chtěl dosáhnout?
„Samozřejmě bych si chtěl zahrát první ligu, asi jako každý. Nebo odejít do zahraničí, vím však, že za tím stojí spousta tvrdé práce.“

Zkuste si tipnout, kde bude fotbalista Martin Mandous za pět let?
„Když zdraví dovolí, chtěl bych ještě kopat. Popřípadě trénovat, to by mě bavilo.“

Vizitka Martina Mandouse:

Je mu 22 let a narodil se v Plzni. Žije v Nekmíři, je svobodný a studuje na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni. Měří 181 cm a váží 75 kg. Oblíbené číslo je 4, nosí ho odmala. Je levák, přezdívku Mandy má od dětství, také se tak říká jeho tátovi. K zálibám patří kolo, kolečkové brusle a kino. Mezi oblíbená jídla patří noky, těstoviny, maso na všechny způsoby, k pití si dá nejraději colu či pivo.