Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Na derby s Klenčím jste přišel s francouzskými holemi. Jak dlouho vám budou dělat společnost?
„Jak dlouho je ještě budu mít nevím. Přibližně ještě asi dva měsíce. Pak už bych měl chodit jen po svých.“

Přibližte nám pocity věrného Postřekováka, který musí sledovat derby s Klenčím jen z tribuny…
„Byly hrozné. Chtěl jsem klukům pomoci na hřišti. Zápasy proti Klenčí jsou vyhecované a mají úplně jiný náboj, než utkání s jinými týmy.“

A jak jste zápas viděl?
„První poločas jsme prospali, i když šanci jsme měli. Myslím, že Jirka Závodka s Rudou Škrabalem. Pak přišla nešťastná chvilka v obraně, kdy se obránci nedomluvili, a Klenčí toho využilo pěknou střelou. Po poločase jsme se zvedli, hráli dobře. Vytvořili jsme si velký tlak, ale nedali góly. A jak to u nás bývá zvykem, z brejku jsme dostali na 2:0. Pak už to Klenčí kontrolovalo. Snížit se nám povedlo bohužel pozdě. Ale Klenčí si výhru asi zasloužilo.“

Co se vám vlastně stalo, že jste se zúčastnil jen jako divák?
„Stalo se mi to v utkání proti Kostelci. Kolem 40. minuty jsem v souboji s protihráčem špatně došlápl a on mě kolenem trefil přímo na mé koleno, se kterým jsem měl problémy už dříve. Okamžitě to oteklo, nemohl jsem ani dojít do kabiny.“

Podobné problémy jste měl už o sezonu dříve. Jak se to seběhlo tehdy?
„Už si ani nevzpomenu, proti komu jsme hráli. Vím, že to byl třetí zápas na jaře a že jsme vyhráli. Začalo to obyčejným soubojem, kdy jsem si běžel pro míč, pustil si ho mezi nohama, protože jsem chtěl rychle změnit směr běhu a obejít protihráče. Ve chvíli, kdy jsem pravou nohou zabral k odrazu, koleno povolilo a vyskočilo. Pak trvalo asi pět sekund, než se vrátilo zpátky.“

Na operaci jste tehdy nešel. Proč a za jak dlouho jste se dal do kupy?
„Ani nevím. Doktor o operaci nemluvil. Měl jsem si dát dva měsíce pauzu a koleno posílit. Neříkal, že bych měl přetrhané vazy. A když mně vytáhl krev z kolene, mohl jsem s ním hýbat normálně. Trénovat jsem začal v létě. Koleno nebolelo, tak jsem myslel, že už je vše OK. Ale přišel pouťový zápas doma s Domažlicemi, do kterého jsem nastoupil asi na posledních patnáct minut, ale zranění se bohužel objevilo znovu. Znovu jsem byl vytáhnout krev z kolene a dal si větší pauzu až do zimy. Pak jsem s týmem podstoupil celou zimní přípravu i soustředění, koleno drželo bez problémů.“

Nyní už jste na operaci šel. Co přesně vám lékaři dělali a za jak dlouho jste byl z nemocnice doma?
„Byl jsem na operaci v Rokycanech u pana doktora Vlka. Dělali mi plastiku předního křížového vazu a vyndali meniskus. Operace trvala dvě hodiny. Domů mě pustili po pěti dnech.“

Kolik stehů a jak velkou jizvu máte?
„Nevím, kolik stehů bylo, ale jizva je velká asi pět až sedm centimetrů.“

Měl jste už někdy v minulosti takové zdravotní potíže?
„Ne, nikdy. Vždy jen normální výron kotníku, natažený sval a podobně, ale to mě omezilo pouze na jeden až dva zápasy. Nikdy ne na skoro dvě sezony, jako nyní.“

O den dříve, než jsme se na stadionu viděli, jsem mluvil ve Staňkově s Jindrou Hrachem. Ten měl obdobné problémy zrovna od zápasu s Postřekovem. Jemu léčení zkomplikovala trombóza. Říkal, že půl roku nemohl chodit do práce. I s ohledem na to, že nemohl vydělávat, se už asi aktivně k fotbalu nevrátí. Snad bude alespoň trénovat. Vy jste mladší, přesto jak je to v tomhle směru s vámi?
„Doktor mně také řekl, že pět měsíců nesmím do práce. Ale fotbal hrát nepřestanu. Mám tuhle hru rád. Je to můj koníček, na tréninku se odreaguji, pokecám s kamarády. Mám nový vaz, měl by vydržet víc, tak snad už to bude dobré.“

Takže se k fotbalu vrátíte nebo je to definitivní konec a dáte se ´na šachy´?
„Abych pravdu řekl, o šachách jsem přemýslel jen před operací. Po operaci jsem se cítil dobře, i doktor řekl, že fotbal, který mám rád, budu smět na devadesát pět procent hrát.“

Takže kdy začnete s přípravou a už máte představu, jakou bude mít podobu?
„S přípravou mám v plánu začít zhruba za tři měsíce. První tři měsíce určitě jen kolo a plavání na posílení svalu a celého kolene. Potom běh, v zimě pokud vše půjde jak má, začnu s týmem zimní přípravu a na jaře snad už mistrák…“

Co vlastně říkáte mančaftu, který se v Postřekově přes zimu zrodil?
„Máme hodně mladé mužstvo, útočně laděné. Dáváme spoustu gólů, bohužel často zapomínáme na bránění. Nepamatuji výsledek z venku, abychom přivezli tři body a výhru třeba 1:0. Pokaždé jsou to přestřelky. Nechci jmenovat jednotlivé hráče, protože máme kvalitní tým, ale jeho kostru momentálně tvoří v bráně obrovská opora Nosek, na stoperu Jasmín, v záloze to táhnou všichni, ale parádní formu má Vaňous. V útoku máme Závodku, momentálně nejlepšího utočníka. Dává spoustu gólů, ale na spoustu jich také přihraje. Určitě máme na A – třídu, pokud budeme hrát pořád spolu. Takže doufám, že se o postup na jaře popereme.“

Budete po všech těch problémech hrát jinak, opatrněji?
„Určitě o to koleno budu mít strach, ale snad si časem zvyknu. Opatrněji asi hrát nebudu. S mým herním stylem to ani nejde. Můj styl je založený na rychlosti, bojovnosti a důrazu. Možná jen ten důraz ze začátku lehce omezím (smích).“

Jak se to seběhlo, že jste začal s fotbalem, kdo vás k němu přivedl?
„K fotbalu mě přivedl táta. Vděčím mu za vše, co teď umím. Že jsem díky získaným dovednostem mohl hrát divizi za ZČE Plzeň, vděčím právě jemu. Odmala vychovával nejen mě, ale všechny moje vrstevníky, s nimiž dnes hraji. Dost mě naučili trenéři v dorostu, Petr Váchal a Jindra Kapic, ten i nyní v áčku. Všem těmhle lidem velký dík.“

Vizitka: Adam Polák žije od narození v Postřekově, kde dnes dvacetiletý mladík s fotbalem ve třech letech začínal a za který přes vábení Domažlic a po anabázi v ZČE Plzeň hraje. Poslední sezony jej však provází zranění, kvůli kterému se nedávno musel podrobit operaci. Derby s Klenčím sledoval jako divák.