Na úvod obligátní otázka. Přes jaké kluby se ubíraly kroky rodáka ze Staňkova do třetiligové Jiskry?

„Začínal jsem ve Staňkově, odkud jsem v roce 2007 odešel do dorostu Viktorie Plzeň. Tam jsem postupně prošel dorostem, přes juniorku až k prvoligovému A mužstvu. Nicméně v roce 2010 jsem se rozhodl pro divizní Tachov, kde jsem vydržel půl roku. Poté mě angažovali na Střelnici, kde jsem nyní spokojený.“

Měl jste kvůli fotbalu odlišné dětství od ostatních vrstevníků, kteří této hře neholdovali, a nelitoval jste někdy, že musíte na trénink místo třeba hraní her na počítači?
„V dobách mého dětství takový počítačový boom ještě nebyl, takže jsme s kamarádama pořád lítali venku, hráli na schovku okolo bytovky a hráli mače na plácku pod ní. Mně ani nikdy počítačové hry nechytly, jsem rád na čerstvém vzduchu a většinou se na každý trénink těším.“

Nastala už někdy v minulosti chvíle, kdy jste měl chuť pověsit kopačky na hřebík?
„Ne, takovou myšlenku jsem v hlavě zatím neměl a doufám, že ještě dlouho mít nebudu. Fotbal ´žeru´ a dokud mi bude přát zdraví, chci ho hrát co nejdéle.“

Fotbal hraje i váš bratr Ondra. Byli jste někdy spolu v jednom týmu a pokud ano, kdo koho na hřišti poslouchal? A co táta, komu z vás nadržoval?
„S bráchou jsme v jednom týmu společně nikdy nehráli. A kdyby k tomu přeci jen někdy došlo, určitě bych poslouchal já jeho, je o čtyři roky starší a mám k němu přirozený respekt. Taťka nikdy nikomu nenadržoval a ani nikdy moc nechválil, což nám velice pomohlo a jsme mu za to s odstupem času vděční.“

Fotbal občas bolí. Ve vašem případě nelze nevzpomenout na zápas s Chrudimí, kde vás soupeř kopl do obličeje. Výsledkem byl otřes mozku a zlomený nos, kvůli němuž jste nějaký čas nosil masku. Jak jste se v ní cítil?
„V masce jsem se cítil jako nějaký bojovník v ringu. Nijak výrazně mě ovšem nelimitovala, jen se mi trošku hůře dýchalo nosem. Musím pochválit práci pana protetika, vždyť i kluci v kabině říkali, že mi to více sluší s maskou než bez ní.“ (smích)

Jdete do soubojů se stejnou vervou jako před zraněním nebo přece jen pociťujete vnitřní ´brzdu´?
„Zranění se na mně nijak nepodepsalo. Možná jen první zápasy po zranění jsem měl určité obavy a chodil jsem do soubojů opatrněji, ale nyní už hraji s maximální zarputilostí a bojovností. Ten okamžik jsem už úplně vypustil z hlavy.“

Vloni na jaře ještě v divizi si mančaft prošel menší krizí. Letos jakoby se situace opakovala. Po famózním podzimu přišel debakl v Pardubicích, následoval nemastný výkon a těsná prohra s FK Králův Dvůr a nyní prohra v Ovčárech. Přitom kádr se moc nezměnil, v zimě jste makali… V čem je příčina ne zrovna povedených ´domažlických jar´?
„Těžko říct. Těch důvodů, proč se nám vstup do jarní části soutěže nepodařil, může být více. Možná jsme se až moc uspokojili výsledky z podzimu a zapomněli na to, že na hřišti musí každý makat na sto procent, ne-li více. Další možnou příčinou může být fakt, že už nejsme ti neznámí outsideři a každý nás má přečtené. Po podzimu jsme nastříleli nejvíce branek, což alarmuje ostatní týmy, aby se na nás více připravily. Podle mého názoru nám taky uškodil odchod Martina Knakala, který byl obrovskou osobností v kabině i na hřišti.“

Podíl na vysoké porážce v Pardubicích mohlo mít i brzké vstávání a dlouhá cesta. Jak tohle snášíte vy a jak se snažíte zahnat únavu?
„Na brzké vstávání a dlouhou cestu bych to nesváděl. Každý z nás je natolik zodpovědný, že si jde lehnout dříve, aby se pořádně vyspal. Mně cestování a brzké vstávání nedělá problémy. A jak zaháním únavu? Nemyslím na ni.“

Pro koho je situace, kdy se týmu nedaří, horší co se týče psychické pohody? Pro útočníky, kteří nedali gól nebo pro obránce, kteří ´Houdyho´ nechali ve štychu? Nebo záleží na psychice hráče, jak se dokáže z nepohody dostat?
„V našem případě momentálně asi pro útočníky. Byli jsme zvyklí dávat v každém zápase branky a nyní jsme za tři zápasy nedali ani jednu. Bez gólů hrát fotbal nejde. Nicméně nám obráncům také na psychice moc nepřidá, že jsme dostali za tři zápasy osm branek. Každý si to musí srovnat v hlavě. Psychiku jednotlivce ale ovlivňuje i kolektiv a parta, která v něm je. U nás v kabině je skvělá parta, takže si myslím, že se výsledky zase dostaví.“

Teď hostíte rezervu Viktorky. Na ni se určitě zase kabina vyhecuje a případná výhra by tým mohla znovu nastartovat… Souhlasíte?
„Ano, v sobotu nás čeká derby s Viktorkou a my musíme udělat všechno pro to, abychom získali tři body. Bude to ale těžké. Už z přípravného utkání během zimní přestávky jsme se mohli přesvědčit, že mají mladé a běhavé mužstvo. Protože budou hrát od příštího roku soutěž juniorek, nejsou svazováni nějakými tlaky nebo hrozbami sestupu a mohou se soustředit pouze na fotbal. Souhlasím, že případnou výhrou bychom mohli nastartovat nějakou šňůru a pevně v to věřím.“

Milan Braun se těší na Viktorku, Petr Mužík prý na to, jak nakopete Vltavín, Martin Knakal se ještě předtím, než se dohodl jeho návrat do Mostu, chystal na Kunice. Na jakého soupeře se těšíte vy a proč?
„Samozřejmě se těším na Viktorku, přeci jen jsem tam hrál, mám k ní určitý vztah a také jsem stále jejich hráč. Hodně jsem také zvědavý na Vltavín, za který chytá kamarád Láďa Čaba, a já jsem na podzim u nich nemohl hrát.“

Myslím, že o fotbalu už toho bylo dost. Pojďme zabrousit mimo trávník. Přiznám se, že bych docela rád napsal nějakou reportáž z nefalšované fotbalové svatby. Určitě máte přehled, kdo z vás by mě v dohledné době mohl v tomhle směru potěšit?
„Co já vím, máme v kabině dva tatíky, Michala Tesaře a Kubu Strejce, takže je na nich, kdy se utrhnou a po hlavě skočí do chomoutu. Jiného adepta v kabině asi zřejmě nemáme.“

Dovolte mi ještě jednu sondu do kabiny. Kdo ze spoluhráčů vás spolehlivě ´odbourá´?
„Nejvíce mě dostanou spontánní komentáře a reakce Jirky Bárty k určitým situacím. Teď si na žádnou nevzpomenu, ale opravdu to jsou perličky. Kam ten kluk na to chodí? Také mě odbourá napodobování Elvise Presleyho v podání Lukáše Bezděka.“

Marek Bauer bude za nějakých deset patnáct let s kapitánskou páskou pomáhat Staňkovu zpátky do krajského přeboru, trénovat žáčky někde na Spartě nebo bude na hodině tělocviku přemlouvat středoškoláky, že fotbal se hraje i jinak, než jen na playstationu? Blíží se některá z mých vizí vašim skutečným plánům? Pokud ne, nasměrujte mne do správných mezí…
„V úvahu připadá jen první varianta, tzn. že budu hrát za Staňkov. Určitě se tam v budoucnu jednou vrátím, protože jim mám stále co splácet a je to srdeční záležitost. A mimosportovní plány? Za deset až patnáct let by Marek Bauer chtěl už mít jistě vlastní rodinu a také pevnou pracovní pozici v nějaké dobré firmě.“

Sledujete alespoň z povzdálí výsledky Staňkova, co jim říkáte a co říkáte situaci, v jaké se tamní fotbal nachází, když za něj musí v zápasech nastupovat i trenéři?
„Ano, výsledky Staňkova sleduju a občas se zajdu podívat i naživo. Musím říci, že mě moc mrzí, do jaké situace se staňkovský fotbal dostal. Nedostatek hráčů a málo peněz, bez kterých fotbal na vyšší úrovni nejde dělat, momentálně trápí současný výbor. Mrzí mi to i kvůli současnému trenérovi Milanu Kucharičovi, který tak nemůže projevit nesporné trenérské kvality a hlavně zapálení pro fotbal. Místo toho musí, jak už jste naznačil, zaskakovat na hřišti. Nicméně věřím, že fotbal ve Staňkově brzy překoná tuhle krizi a v budoucnu se zařadí opět k okresní špičce, kam vždy patřil.“

Vizitka Marka Bauera: Narodil se 29. 11. 1989 ve Stodě, bydlí střídavě ve Staňkově a v Plzni. Je svobodný, bez přítelkyně. Vzdělání: Bc. ekonomie, student 1. ročníku magisterského programu Ekonomické fakulty ZČU Plzeň. Výška 192 cm, váha 83 kg, hraje pravou. Post: střední obránce. Číslo dresu: 5, jídlo: kuřecí Gordon blue s opečeným bramborem či těstoviny se sýrem a kuřecím masem, pití: točená kofola, pivo, jemně perlivá voda s citronem. Záliby: tenis, squash, stolní tenis, plavání, jízda na kole, FIFA 12, AZ kvíz.