Kdo vás přivedl k fotbalu a v kolika letech to bylo?
Štěpánka: „Fotbal jsem hrávala od mala, jelikož jsem vyrůstala mezi samými kluky, tak mně nezbývalo nic jiného, než si s nimi kopat. Když mi bylo šest, vzal mě tatínek na fotbalový tábor do Mrákova. Byla jsem tam sama holka mezi staršíma klukama, ale to mně nevadilo. K opravdovému fotbalu jsem se dostala až ve 12 letech, když Tonda Vlček zakládal v Jiskře dívčí družstvo a vzpomněl si na mě."
Tomáš: „Jako malý jsem měl nejraději fotbal, tak mě v šesti letech, když jsem nastoupil do první třídy, vzal táta na trénink Jiskry, kde jsem dodnes. Vystřídal jsem za tu dobu spoustu trenérů. V minižácích mě trénoval pan Štefek, Copák a táta. Potom pan Bočan, Neumann, Sladký, Forro ml., Olda Timura a teď mě trénují Forro st. a Martin Steinbrücker."
Od začátku jste chtěli chytat, nebo jste zkoušeli i jiný post?
Štěpánka: „Chtěla jsem dávat góly, ale učila jsem se jim i zabránit a párkrát jsem trénovala s bráchou brankáře, takže mi nedělá žádný post problém. Všechny posty už jsem také vyzkoušela, od stopera přes zálohu až po útok, dokonce jsem vyzkoušela i osobku na nejlepšího hráče soupeře, ta mi asi dala zabrat nejvíce. Nakonec jsem vyzkoušela i brankáře."
Tomáš: „Začínal jsem v poli. Vyzkoušel jsem všechny posty, ale protože jsem byl trochu při těle a nechtělo se mi běhat, když jsme jednou potřebovali gólmana, šel jsem do branky. Zalíbilo se mi to, a tak od osmi let chytám."
Nerozmlouval vám bratr rozhodnutí jít chytat?
Štěpánka: „Já sama jsem si chytání nevybrala. Nikdo v týmu chytat nechtěl, ale někdo do brány jít musel, tak mě trenér určil. Nechytám pořád, chytám pouze zápasy proti holkám, jinak proti klukům bránu opustím a jdu se proběhnout. Bratr mi to nějak nerozmlouval, ale ani mě v tom nepodporoval. Tvrdil a pořád tvrdí, že jsem si bránu vybrala z důvodu, abych nemusela běhat."
Útočníci si obvykle vedou statistiky, kolik nastříleli gólů. Jaké statistiky si vedete vy?
Štěpánka: „Já si žádné statistiky v bráně nevedu, ale potěší mě, když udělám nějaký dobrý zákrok, nebo nedostanu žádný gól."
Tomáš: „Vždy jsem rád, když dobře zachytám, nebo dokonce udržím čisté konto, ale statistiky si nevedu. Jen když jsem v mladším dorostu chodil kopat penalty, tak jsem si počítal vstřelené góly."
Co považujete za svůj dosavadní největší sportovní úspěch?
Štěpánka: „Ve fotbale považuji za úspěch asi to, že jsem si zahrála II. ligu starších žákyň. Mezi další sporty, které dělám, patří judo a tam už jsou ty úspěchy větší."
Tomáš: „V mládí jsem se třikrát stal nejlepším brankářem různých turnajů, ale největší úspěch byl asi ve starších žácích, kdy jsme skončili druzí v PKFS. Byl jsem ještě věkem mladší žák a pamatuji si, že pro mě byl finálový zápas docela nepovedený. Pustil jsem dvě nešťastné branky a prohráli jsme 4:3. Přesto na to dodnes rád vzpomínám. Komu se také poštěstí zahrát si ve Štruncových sadech?"
Gólman je podle mne nejnevděčnější post. Když se vyhraje, slíznou smetanu střelci gólů. Když se prohraje, gólman nezachytal. Navíc on musí na zem a do bláta, kam se člověku občas nechce ani šlápnout. Co vás na tomhle baví?
Štěpánka: „Mě na chytání baví to, že když se holky nestihnou vrátit nebo udělají nějakou chybu, já jako poslední hráč na hřišti mám ještě šanci to zachránit. Když se mi to ale nepovede a padne gól, holky ani trenér se nikdy nezlobí, snaží se mě podpořit, abych to příště vychytala."
Tomáš: „Ano, je to tak. Občas, když se mi nevede, je slyšet nespokojenost ze všech stran. Ale když už se mi nějaký ten zákrok povede a někdo mě pochválí, je to úžasný pocit. Také mě baví nahrávat si s obránci a nechat běhat soupeřovy útočníky sem tam. Většinou je to ale brzo přestane bavit. Už se mi to ale také několikrát vymstilo a byl z toho gól."
Jste pověrčiví, nebo vás černá kočka přes cestu při cestě na zápas nechá klidné?
Štěpánka: „Pověrčivá nejsem, černá kočka mě nechá klidnou, ale vždy před zápasem si pro štěstí plácnu s kapitánkou týmu."
Tomáš: „Černé kočky se bojím, i když nejedu na zápas, ale jinak mě skoro nic nerozhodí. Jedině když něco při zápase pokazím, mám další zápasy trochu strach, aby se to neopakovalo. Snažím jít do zápasu s čistou hlavou."
Tomáši, kdo ze spoluhráčů z týmu má nejtvrdší střelu?
Tomáš: „Rozhodně Ondra Zíma. Když chytím nějakou od něj, občas ještě hodně dlouho cítím, jak mi hoří dlaně."
Jak často se doma u oběda bavíte o fotbalu?
Štěpánka: „Doma o fotbale mluvíme pořád, nejen při obědě. Vždy po zápase se příbuzní vyptávají, jak zápas dopadl, a nemluvíme jen o mých nebo bratrových zápasech, ale i o těch, které s velkou oblibou sledujeme v televizi."
Tomáš: „Vždy po zápase se mě rodiče a i ostatní z rodiny ptají, jak probíhal zápas a občas pokecáme s taťkou o nějakých zápasech v televizi."
Kdo komu dává rady? Brácha sestře, nebo sestra bráchovi?
Štěpánka: „Vzhledem k tomu, že bratr chytá delší dobu a má více zkušeností, tak by měl rady dávat on mně. Jenže já jsem člověk, který si nenechá do ničeho kecat, jak se říká, a proto on se mi do toho radši moc neplete."
Tomáš: „Jelikož hraji fotbal déle, sestře občas něco poradím, ale jí jdou tak nějak všechny sporty a ví, co a jak, takže jsou to většinou jen maličkosti."
Sledujete zápasy toho druhého?
Štěpánka: „Nejsem na každém jeho zápase, ale dívat se na něj chodím."
Tomáš: „Moc ne, ale hrát jsem ji viděl a myslím si, že patří k těm lepším jak v poli, tak v brance."
Když tak vzpomenu na jarní výsledek z Horažďovic, kde starší dorostenci Jiskry s Tomášem v brance prohráli devět jedna, tak ten se doma taktně přešel, nebo jste si bratra pěkně vychutnala?
Štěpánka: „Nedá se říci, že bych si ho úplně vychutnala, ale připomínala jsem mu to hodně dlouho. Nemohla jsem ho tím zase tolik provokovat, protože jsem takovou dardu už také dostala a on by mi to hnedka vrátil."
Tomáš: „No… sestra si to užívala, že jsem jich dostal devět. My si ze sebe pořád děláme srandu, když se něco nepovede. Ale jak říkám, je to sranda, jenom se škádlíme."
Jaký je váš brankářský vzor a jakému klubu fandíte?
Štěpánka: „Nemám žádný brankářský vzor. Mým oblíbeným týmem je Viktoria Plzeň a samozřejmě fandím Jiskře, bez toho by to přece nešlo."
Tomáš: „Od malička se mi líbí Iker Casillas. Rád sleduji jeho zápasy a dokola koukám na jeho nejlepší zákroky. Líbí se mi, jak jde neohroženě do každého míče a nic pro něj není ztracené. V české lize fandím Slavii a Viktorce a dalším oblíbeným týmem je Chelsea."
Cíle do budoucna co se týče fotbalu?
Štěpánka: „Byla bych ráda, kdyby nám vydrželo naše dívčí družstvo a byli jsme pořád dobrá parta."
Tomáš: „Bylo by skvělé, kdybych mohl chytat v domažlickém ´áčku´ nebo i jinde na takové úrovni, ale budu rád, i když se chytnu aspoň v ´Benfice´."
Váš názor na penaltové rozstřely a sami si na penaltu troufnete?
Štěpánka: „Myslím, že na penaltách není nic špatného, a když se o výsledku nerozhodne při hře, penalty to dobře rozsoudí. Rozhodně to rozsoudí lépe, než kdyby si týmy o výsledku měly střihnout. Také si myslím, že při penaltách jsou důležité nervy, protože každý penaltu kopnout umí, ale ne každý kopne dobře, když je pod tlakem. Já sama už jsem nějakou tu penaltu kopala, když je potřeba, tak ji prostě kopnu, ale v hlavě pořád mám, co když nedám? A tak ji klidně přenechám někomu jinému."
Tomáš: „V penaltovém rozstřelu se dobře ukáže kopací technika a silné nervy. Když už se nerozhodne ve hře, je rozstřel rozhodně lepší než si hodit mincí. Říká se, že penalta se dá pouze špatně kopnout, ale myslím si, že i gólman může předvést kvalitní zákrok a dobře umístěnou penaltu chytit. Já osobně, když se mi povede zápas a mám na kontě nějaké dobré zákroky, si na penaltu věřím a klidně ji kopnu, ale když něco pokazím, tak se penalty bojím."
