Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Po skončení benefičního zápasu vám vestoje dlouhé minuty aplaudovalo jedenáct a půl tisíce diváků. Čekal jste tak ohromující a srdečnou reakci publika?
Čekal jsem, že to bude skvělé, ale tohle předčilo mé očekávání. Stadion zůstal naplněný 20 minut po zápase, to je neskutečné. Už jsem pak ani nemohl brečet, jak jsem byl celou dobu dojatý.

Hráčská kariéra Pavla Horvátha skončila, co bude dál?
Jsem domluvený, že budu trénovat Jiskru Domažlice v ČFL. Dopoledne před benefičním zápasem jsem dělal zkoušky na studium druhé nejvyšší trenérské licence. Výsledky ještě neznám, ale doufám, že to dobře dopadne, měl jsem z toho docela dobrý pocit.

V den vaší rozlučky se uvolnilo místo předsedy FIFA. Troufl byste si na tuto funkci, třeba výhledově?
Jó, výhledově (směje se). Ne, teď vážně, na to bych si zatím ještě netroufl.

Když odešel z Plzně trenér Vrba, začala se éra Viktorie dělit na dobu před Vrbou a po Vrbovi. Budete po vašem odchodu podobné, to znamená před Horváthem a po Horváthovi?
Už tuto sezonu jsem toho moc neodehrál a vyhráli jsme titul s přehledem. A to jsem neměl ani vliv v kabině, protože kvůli individuálnímu plánu jsem tam spoustu dní ani nebyl. O kluky strach nemám. Až půjde do tuhého, tak to vezmou do svých rukou zkušení kluci. Je tam hodně reprezentantů. Kluci to zvládnou.

Na konci zápasu nastoupil váš sedmiletý syn Patrik. Mohou se fanoušci Viktorie těšit, že v budoucnu uvidí v plzeňském dresu dalšího Horvátha?
Tak to je naděje pro hodně mladé fanoušky. Ne, můj syn je na tom podobně jako já, má fotbal hodně rád. Snem každého syna i táty je zahrát si spolu a já jsem rád, že se nám to dařilo. Dal dva góly, což jsme neplánovali. On z toho ještě takový rozum nemá, ale až se spolu za deset let na to podíváme, tak se u toho budeme buď smát, nebo brečet. Pro moji rodinu byl ten večer hodně emotivní, obě moje děti brečely. Jsem moc rád, že mají pro tyhle situace cit.

Za dobu svého působení ve Viktorie jste kromě jiného měl i roli baviče. Vzpomenete si na okamžik, kdy naopak někdo rozesmál vás?
Musím říci, že mě teď před posledním zápasem s Příbramí dostal Rajty (Rajtoral). Na židli mně nalil vodu, já to nepostřehl a celé dvě hodiny do odjezdu na zápas jsem pak chodil v mokrých trenkách. Moc jsem se nesmál, ale pobavil jsem se.

Na konci zápasu vám zazpíval Petr Janda a vy jste se přidal. Věděl jste o tom dopředu nebo to pro vás bylo překvapení?
Dopředu jsem to nevěděl, ale když jsem přijížděl na stadion, slyšel jsem trumpetu a Petr to zrovna trénoval, takže mně přišlo něco divného. S Petrem se znám a věděl jsem, že jede do Plzně, takže něco jsem tušil. Jsem moc rád, že kvůli mně vážil cestu . Myslím si, že se ta písnička povedla. I díky mně.

Jak naložíte s důchodcovskou sadou (houpací křeslo, fajfka, bačkory, čepice a deka), kterou jste dostal?
S těmi bačkorami ještě počkám, jsou moc velké a já se zatím ještě vejdu do normálních bot. To křeslo vypadá celkem bytelně, až přiberu nějakých deset patnáct kilo, tak doufám, že mě ještě unese. A fajfku? To nevím, protože tabák moc nepoužívám, takže ji asi nevyužiji, ale spíše si ji někam vystavím. Děkuji fanouškům od Brány borců, kteří mi dali krásnou loutku.

Odcházíte trénovat do Domažlic, ale dovedete si představit, že byste se do Viktorie mohl po čase vrátit v nějaké jiné funkci?
Já z Viktorky úplně neodcházím, navíc Domažlice jsou farmou Viktorie. Také budu působit jako patron ve fotbalové akademii, která se v Plzni rozběhne v září. Rovněž bude záležet na dohodě s trenéry Viktorie, jestli budou mít zájem o nějakou moji konzultaci ohledně sledování soupeřů. (V tu chvíli se rozrazily dveře a do tiskové místnosti vstoupil hokejista Jiří Hudler a předal Pavlu Horváthovi osobní dar, demižon pálenky Hudlerovky). Hm, tak to dneska nebude jen pivo (směje se).

V týmu Domažlic se mohou objevovat také někteří vaši bývalí spoluhráči. Bude to pro vás ve vztahu k nim teď těžší jako pro trenéra, než když jste byl v roli kapitána?
Pro mě i pro kluky to bude samozřejmě nová situace, ale já doufám, že se dokážu chovat tak, abych je získal na svoji stranu. Chtěl bych práci trenéra dělat dobře a hlavně se ji teď musím hodně učit. Zopakuji teď svoji větu z posledních dní: „Já chci bejt trenér," jak říká Ondra Vetchý v seriálu Okresní přebor. Netvrdím, že hned budu výborný trenér, ale chci to zkusit. Myslím si, že by mně to i mohlo jít. Ale vím, že je to ještě dlouhá cesta. Vím, že v Domažlicích není vůbec špatné mužstvo. Věřím, že budeme hrát dobrý fotbal, hlavně útočný.

Jako hráč jste v kabině hodně vtipkoval. Dokážete si představit, že jako trenér budete muset být i přísný až tvrdý?
Moji spoluhráči by v tomhle určitě oponovali, protože na hřišti to vždycky nebyly jen legrácky. Nikdy jsem neměl na hřišti problém někomu něco říct, i když se mu to nemuselo líbit. Vždycky to však bylo kvůli tomu, aby pro nás zápas dopadl lépe, než to v tu chvíli vypadalo. Myslím si, že v tomhle nebudu mít problém. Pokud je ten kluk trochu soudný, tak bude trenéra respektovat. Za prvé by měl být zticha, protože mu to vždycky spočítá, a za druhé, trenér to vidí jinak a hráč je tam od toho, aby tohle nekomentoval.

Když jste ve třiatřiceti letech přišel do Plzně, uměl jste si představit, že ta nejúspěšnější část kariéry vás teprve čeká?
Neuměl. Těžko jsem si tehdy mohl ve 33 letech něco plánovat. Já byl vůbec rád, že jsem se do Plzně dostal. Můj odchod ze Sparty byl zvláštní, ať se to někomu líbí nebo ne. Já tohle neberu jako zadostiučinění, ale při děkovačce mi proběhlo hlavou, že kdybych zůstal ve Spartě, tak už bych nezažil to, co jsem tu dneska zažil. Takže všechno zlé je pro něco dobré a můj přestup ze Sparty do Plzně byl životní.

Co si vybavíte jako nejlepší vzpomínku z vašich angažmá, která předcházela působení 
v Plzni?
Těch vzpomínek je strašně moc. Neměl jsem angažmá, kde bych byl nešťastný, až na Turecko, ale to bylo krátké. Prožil jsem 22 let úspěšné kariéry, kamkoli přijedu, tak jsou lidé, kteří mě rádi vidí. Za tu dobu jsem si vytvořil hodně kamarádů.

Když se ohlédnete za svou kariérou, našlo by se něco, co vás mrzí?
Ničeho v kariéře nelituji. Jak se říká: nebreč nad rozlitým mlékem. Všechno jsem dělal proto, že jsem věřil, že to bude lepší. Samozřejmě kdybych třeba zůstal v Portugalsku, tak jsem se třeba někdy dostal do Španělska, ale ti Bílí (Real Madrid) by to asi nebyli. Zase kdybych něco udělal jinak, tak bych třeba teď už čtyři roky fotbal nehrál.

Váš kamarád hokejista Jaroslav Špaček říká, že si i dnes dokáže vybavit všechny své góly. Jste na tom stejně?
Jemu se to vzpomíná, když vstřelil pět gólů (směje se). Možná, kdybyste mě připomněli soupeře a nějakou indicii, tak bych si to asi také vybavil.

Po benefičním zápase to pro vás byla poslední tisková beseda, ve které jste vystupoval jako aktivní fotbalista. Změnilo se tím pro vás něco?
Myslím si, že zatím ještě ne. Teď pojedu normálně s rodinou na dovolenou jako po konci každé sezony, i když budu muset komunikovat s klubem a přemýšlet o tom, kteří hráči v Domažlicích zůstanou a kteří ne. V tuto chvíli pro mě nic nového není, je to normální poslední tiskovka. Spíš pro vás to bude teď jiné, máte smůlu, už žádné srandičky (obrátí se smíchem k novinářům).