S fotbalem začínal jubilant v Sokole Leština, přes Žďár nad Sázavou, Hedvikov, vojnu v RH Poběžovice a RH Domažlice se v roce 1963 dostal do tehdejšího Spartaku Plzeň.

„Hráli jsme s domažlickými vojáky I. A třídu a před čtyřtisícovou návštěvou jsme nastoupili i proti olympijskému výběru Československa s trenérem Rudolfem Vytlačilem, který za rok v roce 1964 přivezl z Tokia stříbrné medaile. Prohráli jsme sice 1:4, ale já jsem střelou z pětadvaceti metrů překonal Schmuckera. Trochu jsem se zapsal a před skončením vojny o mě projevilo zájem víc klubů, ale já dal přednost Plzni," vzpomíná Mysliveček.

V kádru Spartaku a později Škody vydržel až do roku 1970, dlouhých sedm let oblékal dres s okřídleným šípem na prsou. Byl členem mužstva, které v roce 1967 vybojovalo pro Plzeň opět první ligu. Ve městě vládla velká euforie, návštěvy se pohybovaly mezi osmnácti až třiceti tisíci. 

Důrazem, rychlostí a bojovností si Jaromír Mysliveček vybojoval místo v základní sestavě. Jako záložník bránil, útočil a střílel i góly. Byl u toho, když Plzeň roznesla bratislavský Slovan 3:0 nebo když rozprášila pražskou Duklu 3:1. „Rád vzpomínám na jedno utkání v Praze na Slavii. Prohráli jsme sice 1:2, ale já nechal na hřišti doslova všechno a skončil úplně vyčerpán," říká nezlomný bojovník.

Zažil v Plzni hodně spoluhráčů, ale nejslavnější byla právě prvoligová parta s Fr. Čalounem, Hopem, Bakičem, Süssem, Vacínem, Mudrou, Svidenským, Steiniglem, M. Štruncem, Matyášem, Plassem, Michálkem, Böhmem, Herbstem, Kamírem, Sudíkem, Pokorným, Jozefovičem, Spáčilem a Segmüllerem.

Po sestupu hrál opět druhou ligu, utrpěl však vážné zranění a s vrcholovým fotbalem musel skončit. Přestoupil do Jiskry Domažlice, kam jezdili spolu s hokejistou Stanislavem Sventkem hrát divizi.

Potom přišla Lokomotiva Plzeň. „Nejdřív jsem jenom hrál, ale někdy v roce 1975 mi přibyly i další starosti. Lokomotivu totiž nechtěl nikdo trénovat. Byla na konci divize a výbor rozhodl, že tým povede nejstarší hráč, což jsem byl já. Nakonec jsme skončili třetí a já odešel dělat hrajícího trenéra na Potraviny. Vedl jsem i Petřín a v roce 1983 mě angažovala Škodovka," líčí své trenérské začátky.

Ve škodováckém klubu pak na sedm hráčských let navázal další desítkou roků coby trenér. „Za asistenta si mě tehdy vybral Franta Plass a já později asistoval i Michálkovi, Rysovi, Rubášovi a Lopatovi." Právě po Jiřím Lopatovi převzal ve Škodovce na čas i roli hlavního kouče. „To byl nejhorší moment mé trenérské kariéry. Neměl jsem na to přistoupit. Nikdo mi tehdy nepomohl a podrazili mě i někteří hráči. Po čtyřech měsících jsem od áčka přešel k ligovému dorostu," vzpomíná Mysliveček.

V dalších letech vedl řadu klubů. Mimo jiné SK Plzeň (Lokomotiva), 1. FC Plzeň, Vejprnice, Přeštice, Horní Břízu, Klatovy, Rokycany, divizní dorost Vejprnic, Hořovice a v současné době úspěšně působí v plzeňském Rapidu.

Jaké je jeho trenérské krédo? „Nelitovat volného času, rozlišit zábavu a fotbalovou práci. Vyžaduji disciplínu a kázeň," uvedl trenér.
O Jaromíru Myslivečkovi je známo, že dokáže z hráčů vyždímat maximum.

Měl úspěchy i v klubech, kde byly třeba jen průměrné kádry, ale hráči měli zájem na sobě pracovat, v přípravě i ve hře odevzdávat maximum. Takové fotbalisty má rád. „K mým nejlepším svěřencům patřil Lukáš Pleško, který ještě dnes v Příbrami dokazuje, že měl na velký fotbal. Zároveň si vše ale musel vydřít. Naopak k velkým nadějím patřil Martin Roub, mistr Evropy do šestnácti let, který svoje nejlepší roky však promrhal."

Na fotbal nedá Mysliveček dopustit ani nyní. Líbí se mu herní styl, který produkuje právě Viktoria Plzeň. A jak vnímal zisk mistrovského titulu a následnou jízdu Viktorky prestižní Ligou šampionů? „To je fantastická a unikátní záležitost. Když jsme hráli za Plzeň my, byli jsme bráni jako nějaké venkovské mužstvo, které nikdy nebude stačit na ty nejlepší. A teď je tu titul a Liga mistrů," popisuje, jak prožíval úspěchy Viktorie. „Navíc fotbal, co Viktorka předvádí, je efektivní i atraktivní zároveň. Což je především zásluha trenéra Pavla Vrby. Tým se opírá o zkušenost a tvořivost Pavla Horvátha, vedle kterého postupně dorůstali i další. On jim dal potřebnou jistotu a dnes jsou ti hráči v reprezentaci, což je něco neskutečného," rozplývá se obdivem oslavenec.

Ke kulaté sedmdesátce bude jistě přijímat nekonečné gratulace bývalých spoluhráčů, svěřenců, ale i současných fotbalistů. Připojuje se k nim i náš deník.