Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Uplynulý pátek, před přípravou na poslední ligové utkání v Mladé Boleslavi, si našel trenér František Komňacký čas, aby v rozsáhlém rozhovoru zavzpomínal na uplynulé roky v roli lodivoda Jablonce. I přesto, že chtěl ligu zakončit důstojně, což se ale díky prohře 3:0 v Boleslavi nepodařilo, bude vzpomínat na Jablonec v dobrém. Přeci jen za jeho působení hrál Jablonec dvakrát evropské poháry, bojoval se Spartou o titul a byl ve finále domácího poháru. Podtrženo a sečteno byl František Komňacký neujúspěšnějším trenérem Jablonce v jeho prvoligové působnosti. Teď jej vystřídá Václav Kotal.

Jak byste celkově shrnul své působení v Jablonci?

Bylo to určitě zajímavé a řekl bych, že pro mě docela i poučné. A docela úspěšné. Řekněme, že ty čtyři sezony nebyly špatné, ten poslední půlrok se nevydařil tak, jak jsme si přáli, ale to tak v životě prostě chodí. Já přišel k mužstvu v době, kdy tady byla krize, hrálo se o sestup, bylo to složité období a zvládlo se, což bylo podstatné. Z toho důvodu jsem sem také přišel. Pak jsme si dali jeden rok, řekněme stabilizační, kdy jsme chtěli, abychom přivedli hráče, kteří by zapadli do nového systému a stylu. Tam už jsme v soutěži hráli důstojnou roli a skončili jsme pátí. Pak přišly dva ročníky, o kterých jsem mluvil, že bychom chtěli v Jablonci něčeho dosáhnout, myslím si, že druhé a třetí místo bylo v rámci možností takové maximum, které jsme mohli dosáhnout. I když jsme se prali v jednom ročníku dokonce o titul, tak si myslím, že až tak silní jsme nebyli. Druhé místo bylo opravdu asi maximum, čeho tito hráči a celý klub mohl dosáhnout. Jak říkám, ten poslední půlrok jsem cítil, že se na té cestě neposouváme dál a trošku jsme ustrnuli. Ani ty výkony a ani výsledky nás nevedou dál a z toho důvodu jsem se rozhodl, že svou misi tady ukončím s tím, že bych chtěl, aby se Jablonec v budoucnu posunul někam dál. Cítil jsem, že už bych já tomu stávajícímu mužstvu neměl co dát a rozhodl jsem se uvolnit místo pro někoho jiného, kdo ten impulz mužstvu dá. Já jsem Jablonci vděčný za skoro pět krásných sezon a je moje povinnost, když pochopím, že mužstvo potřebuje změnu, tak tomu tady nebudu stát v cestě.

Přeci jen jste tu strávil poměrně dlouhou dobu, tak na jaké momenty či zápasy budete vzpomínat?

Já si vybavuji všechny zápasy, které jsem tady odkaučoval, které jsme odehráli. Určitě se vám více vryjí do paměti ty, které byly úspěšné nebo ty důležité. Ať už to byly zápasy pohárové, které byly pro klub, celý region a jablonecké fanoušky určitě zajímavé, i z pohledu konfrontace. Byly tu také zápasy s českou špičkou, se Spartou, se Slavií a tak. Těch zápasů je víc, na které bude člověk vzpomínat, je jich řada. Jsou ale také zápasy, které se nám nevyvedly a přibrzdily nás v rozletu. Ať už to bylo vyřazení s Nikósií, a nebo teď zápasy na jaře, kdy jsem cítil, že nehrajeme dobře a prohráváme s mužstvy, které jsou horší než my. To je vždycky špatně. Vzpomínám také na moment v zápase se Spartou, kdy ještě Pekhart šel na prázdnou branku a trefil tyč… Prostě to jsou takové věci, které vám v hlavě více rezonují. Ale celkově budu vzpomínat na Jablonec, v období několika sezon, jak se vyvíjel, zlepšoval a posouval v té výkonnosti. Není to jen o jednom zápase, ale o komplexním pohledu. Za tu dobu vidím víc pozitiv, než negativ. Takže moje vzpomínání na Jablonec bude pozitivní.

Jak jste uvedl, tak do Jablonce jste přišel jako spasitel ve špatně odstartované sezoně, následovalo páté místo, takže určitě úspěch. Pomohl vám během vašeho angažmá také Jozef Weber v roli asistenta?

Jožku Webera jsem si nechal jako jediného s Radimem Strakou, trochu jsme tehdy zeštíhlili ten realizační tým. Byl jsem rád, že jsem tu našel člověka, kterého jsem znal z minulosti ze svého trenérského působení v Drnovicích, kde jsme se potkali. Věděl jsem, že Jožka je kvalitní člověk. Nebyl jen kvalitní hráč, ale poznal jsem, že je i kvalitní trenér. Pro mě to tady byla taková pravá ruka. Potkávali jsme se tady pět let, navíc máme domky postavené padesát metrů od sebe v Drnovicích, takže náš vztah byl vysoce nadstandardní, přátelský, ale na druhou stranu také profesionální, protože máme podobné nahlížení na fotbal, tu trenérskou filozofii. Samozřejmě jsem rád, že i on pracuje dneska samostatně. Řekněme, že tu tovaryšskou práci si tady odsloužil, sleduji a budu sledovat jeho práci a věřím, že se mu bude jeho trenérská kariéra posouvat nahoru. Jsme spolu v kontaktu i teď, máme domluvenou schůzku na čtvrtek, abychom si někde třeba u pivka v Drnovicích popovídali, co ten rok dal a co vzal. Já se budu vždy na setkání s ním těšit.

Páté místo v sezoně 2008/2009 bylo pro Jablonec téměř novinkou. Byly ambice pak postupně vyšší a vyšší nebo to tak nějak vyplynulo ze složení týmu a jeho možností?

Když jsme v té druhé sezoně, kterou jsem já nazval stabilizační, začínali hrát vyrovnané partie v některých zápasech, tak jsem tušil, že síla mužstva tady opravdu je a i kvalita. Postupně jsme zabudovávali nové hráče, které jsme získali, zejména a především Davida Lafatu. To období bylo částečně také o tom, že jsme se museli s některými hráči rozloučit, kteří nesplňovali určité nároky. Druhá sezona nebyla o tom, jestli se Jablonec zachrání nebo ne, ale už to bylo o tom, že se stáváme takovým mančaftem, který má potenciál, aby si mohl troufnout i na víc. Tam se ale ještě na předchozí slávu z devadesátých let nenavázalo, to se podařilo až v mém třetím ročníku, kdy ještě po angažování Pavla Drska, který tady sehrál v tom prvním roce svého působení velmi výraznou úlohu lídra, i po stránce lidské velice dobře zapadl do mančaftu, se tým zformoval a nejenom, že mohl hrát v klidu ligu, ale mohl hrát o špičku ligy a do posledního kola jsme hráli víceméně o titul. Tady to ale nikdy ode mě nezaznělo, ale při určité konstelaci jsme to mohli získat, což by bylo něco, čemu by asi nikdo předtím nevěřil. I ta další sezona, v pořadí čtvrtá, byla v pořádku, tam už jsme se hlásili k tomu, že chceme hrát evropské poháry, že chceme znovu hrát o špičku. To se nám docela podařilo, skončili jsme třetí a myslím si, že tyhle dvě sezony byly takovým vrcholem toho mužstva, které jsme dali dohromady, že jsme z něj, jak se říká, vytáhli, co šlo. To můžeme nazvat tím nejlepším obdobím, které v Jablonci fotbal zažil. Do této sezony jsme šli také s nejvyššími ambicemi, mluvili jsme také o evropských pohárech, nechtěli jsme se toho cíle vzdát ani v zimě, kdy jsme byli pátí. Udržovali jsme určitý kontakt s příčkami, které zaručují Evropu. Byli jsme ve hře i v domácím poháru. Takže v zimě nic nenasvědčovalo tomu, že by ten cíl byl nereálný. Bohužel, naše jaro se nepovedlo.

Mluvil jste o ročníku 2009/2010, kdy jste byli blízko titulu, tak Tomáš Pekhart měl velkou šanci proti Spartě a právě tento moment zřejmě zapříčinil to, že skončil Jablonec druhý. Co si o tom myslíte s odstupem času?

Tak ten moment to asi přímo nerozhodl, zápasů se hrálo několik. Já už si přímo nepamatuji, jestli jsme nějaký zápas, co jsme remizovali, mohli třeba vyhrát nebo prohrát. To už bych spekuloval. Ale samozřejmě, zpětně, když si člověk odečte bod Spartě a přičte dva body nám, tak v tom okamžiku jsme byli mistři my. Takže je pravděpodobně možné, že by tento moment mohl titul přinést. Ale jak říkám, asi bychom našli i ve hře Sparty i ve výsledcích nějaká místa, která propásla a mohla být mistr ona. Ale samozřejmě vám to rezonuje, že to byl dost důležitý moment, který by nás posunul do jiné roviny a vyhrát s Jabloncem titul, tak to byla skutečně bomba. To jsem si nikdy ani ve snu nedokázal představit, ale byli jsme od toho opravdu kousek. (Sparta v sezoně 2009/2010 skončila první s 62 body a Jablonec ztratil jen bod na druhém místě. Osudové utkání se Spartou v Jablonci skončilo bezbrankovou remízou, pozn. autora).

Během vašeho působení jste tady zažil velké množství hráčů, tak na které z nich budete nejvíc vzpomínat?

Člověk si je bude pamatovat všechny a já nejsem z těch, kdo by měl s hráči špatný vztah, nebo kdo by se s hráči rozcházel ve zlém. Ani s těmi, kteří odsud odešli a byli to opravdu kvalitní fotbalisté. Třeba Milan Fukal, Míra Baranek, Luděk Zelenka … Prostě hráči, kteří svým způsobem Jablonci pomohli, ale potom se do koncepce dál už nehodili a se všemi jsem si dokázal podat ruku, rozloučit se. Do dneška, když se potkáme, tak si máme co říct a nechováme vůči sobě žádnou zášť. Nicméně hráč, který nám tady výrazně pomohl a má hlavní podíl na tom, že se Jablonec takhle zvedl a hrál takhle vysoko je David Lafata. To je člověk, i samozřejmě fotbalista, velmi inteligentní, je to profesionál každým coulem. Sice možná nemá tolik toho nadání od pána boha, ale jeho přístup k životu, fotbalu a k mužstvu je takový, s jakým se člověk příliš často nesetkává, a jsem velice rád, že pod mým vedením se David znovu zviditelnil možná i na evropské scéně. Je dneska také pevnou součástí reprezentačního kádru a s vysokou pravděpodobností pojede i na mistrovství Evropy. Určitě je to jeden z těch hráčů, na které budu v souvislosti s Jabloncem vzpomínat. Určitě bych našel i další, třeba Míša Špit, také velice inteligentní kluk, který se i ve svých sedmatřiceti letech udržuje v perfektní kondici. Ale není to jen o hráčích, je to také o majiteli klubu s kterým jsem měl vysoce nadstandardní vztah, ani jednou jsme se spolu nepohádali za pět let. Naše spolupráce byla založena na vzájemné úctě a toleranci, on se mi nepletl do sportovních záležitostí a já jsem za ním nechodil a nežádal jsem ho o něco, co není možné. I management tady v čele s panem Flodrmanem, Kavanem atd. To jsou lidé, na které si za pět let zvyknete, pracovalo se vám s nimi dobře a budete na ně v dobrém vzpomínat. Práce se nám spolu docela dařila, ale není to jen o výsledcích mužstva, není to jen věcí trenéra nebo hráčů, ale musí fungovat celý klub počínaje majitelem a konče u posledního trávníkáře, když to tak řeknu. Fotbal je týmový sport, ne jen mužstvo musí vypadat jako tým, ale klub musí pracovat jako tým a myslím si, že se nám to tady po větší část mého působení dařilo. Na Jablonec budu vždy vzpomínat v dobrém, měl jsem tu dobré podmínky pro práci, budu rád vzpomínat na lidi, na ten celý kraj. To jsem věci, na které si člověk za necelých pět let navykl, staly se součástí života.

V České lize je v posledních letech takový trend, že se často střídají trenéři. Vám se ale podařilo vydržet necelých pět let. To je také zřejmě důkaz úspěšného působení.

Samozřejmě není důvod měnit trenéra a hráče v době, kdy se práce daří a jsou výsledky. To by bylo jaksi proti pantoku. Ale je to i naopak, když práce nejde tím směrem, jak si všichni představují, tak je trenér první na řadě, kdo by měl z té lodi vyskočit. Jsem rád, že jsme tady našli společnou řeč, vytvořili jsme tenhle docela úspěšný tým a svým způsobem je to o mezilidských vztazích, které jsme tady navázali. Je to o trojúhelníku hráči trenéři majitelé. Když to funguje, tak není důvod to měnit, ale když ne, tak ta změna nutná je. Já samozřejmě nevím, kdybych naléhal, že tu chci ještě zůstat, tak jestli by tomu pan Pelta podlehl, ale nezkoušel jsem to. Já spíš z té vděčnosti, co jsem tady mohl odehrát, odkaučovat a prožit, tak odcházím, aby můj odchod pomohl klubu se vrátit tam, kde ho chceme všichni mít.

Během trénování Jablonce jste si získal také srdce místních fanoušků. Tak jaké bylo loučení s fanoušky po posledním domácím zápase s Libercem?

To je vždycky taková emotivní věc, přeci jen, když na tu lavičku jdete, tak se vám promítne těch pět sezon a nejinak tomu bylo i teď naposledy. Je to příjemné, když vás diváci vyvolávají, když cítíte, že mají potřebu vám poděkovat za to, co jste tady pro fotbal udělal. To je takový vzácný moment v práci a životě trenérů, protože jsme spíš pod palbou kritiky a různými stresy atd. Těch momentů si musí umět člověk vážit, já jsem rád, že tady v Jablonci se najde tisíc dva tisíce lidí, kteří na fotbal chodí, sledují ho a mají ho rádi, kteří fandí. Samozřejmě bychom si přáli, aby jich bylo víc, aby stadion byl plný. Třeba v zápase s Libercem ta atmosféra, přestože tam byla polovina lidí z Liberce, se přenáší z hlediště na hřiště. Hráči hrají s mnohem větším nasazením, když cítí, že je lidi ženou. To je takové moje přání do budoucna, aby se lidí na Jablonecku našlo víc. Přeci jen si myslím, že by si to hráči, kteří bojovali o titul, přivedli sem evropské poháry, zasloužili, aby fanoušků bylo víc. Ale díky i za těch pár stovek nebo tisíc, kteří sem chodili a vytvářeli příjemnou a příznivou atmosféru, na to také bude člověk samozřejmě vzpomínat. I když nebylo plno, tak lidi vytvářeli pro hráče dobré klima, určitě bych jim přál, aby i v budoucnu měli důvod si zakřičet gól, když se balon dostane do soupeřovy sítě.

Několikrát jste uspěl jako trenér roku v anketě Deníku, ale také na celostátní úrovni jste nezůstal pozadu. Těší vás taková ocenění?

To souvisí s tím, co jsem už říkal. Takových věcí pro trenéry, jako je jejich hodnocení a veřejná publicita, to je vždycky příjemné, když někdo sleduje vaší práci a umí ji ocenit takhle veřejně, tak to vám dodává chuť do práce a energii, abyste se do toho znovu ponořil a věnoval tomu všechen čas a sílu. Já jsem se tu rád zúčastnil těch vyhlášení, viděl jsem tam spoustu zajímavých lidí a výborných sportovců. Jablonecko je v tomhle směru docela plodný kraj a měl jsem vždycky dobrý pocit z těch sportovců, tak i z lidí, kteří se o sport tady starají a vytvářejí mu ty nejlepší podmínky. Já jsem si všechna ocenění schoval, mám je ve vitrínce. I v tomhle smyslu budu na Jablonec vzpomínat rád a v dobrém a tyto ceny mi budou připomínat, že mou práci lidé dokázali ocenit.

Vás tedy v Jablonci nahradí Václav Kotal, tak chtěl byste mu něco vzkázat?

Samozřejmě se s Vaškem Kotalem známe dlouho, je to určitě velmi dobrý trenér, ukázal to i na poslední štaci v Hradci, takže určitě on má klubu a mužstvu co dát. Navíc prostředí tady zná, protože tady v minulosti pracoval, takže nepřichází do nějakého úplně nového prostředí. Samozřejmě budu jeho práci sledovat, a pokud bude chtít, tak s ním můžu věci ohledně stávajícího kádru, podmínek a tak, konzultovat, leccos mu přiblížit, neříkám poradit, ale vysvětlit třeba. Na druhou stranu ta iniciativa musí vyjít z jeho strany. Já sám ho vyhledávat v tomhle smyslu nebudu, on je dost zkušený na to, navíc má spoustu informací o tomhle mužstvu, protože jsme se s Hradcem několikrát střetávali, takže si nemyslím, že by ta schůzka musela nutně proběhnout. Já mu předávám mužstvo, které má vysoké ambice a kvalitu, dokázalo to v minulosti. Je potřeba jej trochu okysličit, je potřeba, aby sem přišli dva tři noví hráči, kteří by pomohli na důležitých postech, pomohli mužstvo posílit. Když jsem slyšel ta jména, tak se všechno dělá pro to, aby Jablonec dál hrál v té horní polovině tabulky, aby hrál o poháry. To je samozřejmě ambice jak majitele klubu, tak i hráčů, a určitě to bude ambice i nového trenéra, který do takhle ambiciózního klubu přichází poprvé, pokud vím.

Naznačil jste, že byste se rád vrátil trénovat na Moravu, spekulovalo se nad Olomoucí, ale tam to nevypadá reálně. Takže jak to teď vidíte se svou budoucností?

Tuhle otázku budu řešit až po skončení soutěže. Samozřejmě už v dalším týdnu budu řešit otázky se svou budoucností, samozřejmě na to nebude moc času a možná ani myšlenek, protože už v sobotu se hlásíme na srazu reprezentace. Takže manévrovací prostor je poměrně úzký, ale nejsem z toho nervózní. Když budu chtít trénovat, tak samozřejmě ta možnost tady bude, jestli se rozhodnu nějaký čas si odpočinout, protože teď trénuji dlouhou dobu v jednom zápřahu, k tomu ještě reprezentace. Vůbec by se nikdo z mých blízkých nezlobil, kdybych zůstal pár měsíců doma a počkal si na nějakou novou výzvu. Ale jak říkám, tyhle otázky mě zatím neznervózňují, já se jimi budu zabývat, ale až později.

Lákalo by vás ještě třeba zahraniční angažmá?

Zahraniční angažmá láká každého trenéra, já v tom výjimka nejsem. Vždycky se jedná o kvalitu nebo o určitou smysluplnost té nabídky, možná by začínající trenér odjel rád někam do Indie nebo Nepálu. Mě by samozřejmě lákala práce s týmem, který by měl vyšší kvalitu nebo by měl ambice prosadit se na evropské scéně. To si myslím, že není vůbec jednoduché, a přesto, že čeští trenéři nemají špatné jméno v zahraničí, tak jich v opravdu kvalitních týmech v Evropě moc netrénuje. Přiznám se, že mám teď jednu nabídku ze zahraničí, ale zrovna v tomhle smyslu to nenaplňuje mé představy, takže chci se k tomu vrátit až později a budu zvažovat ty pro i proti, třeba ekonomickou stránku, tak i odloučenost od svých blízkých. To je potřeba vždy zvážit. K tomu mám ještě čas.

Jak jste říkal, tak sezona pro vás ještě nekončí a jedete s reprezentací na Euro. Co se dá od turnaje očekávat? Čeští fanoušci jsou plní očekávání, i když během kvalifikace moc týmu nevěřili a teď jej zase vynášejí do nebes.

To trochu dokumentuje tu naši českou náturu, která je od úplného zatracení, až k trochu nereálným očekáváním. Já jsem ale optimista v tom, co očekávám od Eura. My jsme v závěru kvalifikace prokázali, že náš národní tým má sílu, že se dokáže připravit na důležité zápasy. Například utkání ve Skotsku, v Litvě, pak obě barážová utkání, to svědčilo o tom, že si mužstvo sedlo a ví, co chce hrát. Je tam několik vysoce nadstandardních hráčů, kteří dokáží být lídry týmu, a nemusíme poté, co nás nalosovali do hratelné skupiny, odjíždět na Evropu v roli otloukánků, kteří nemají žádnou šanci. Takhle to necítí nikdo. Ale nějaké přílišné očekávaní, že se dostaneme třeba do finále, tak to bych trošku brzdil. Fotbal je hra, je to o štěstí, o náhodě, o okamžité situaci, a nápadu atd. Právě proto, že tam může nastat vlastně cokoliv, tak bych na jednu stranu samozřejmě viděl to, že jsme schopni ze skupiny postoupit, ale zároveň vidět nás jako jistého postupujícího, tak to by zase bylo špatně. Ani hráči nemůžou žít v tomhle vědomí, že se tam nemůže nic stát a musíme postoupit. Takhle to určitě není, ale šance je reálná, pro všechny týmy stejnou. Síla mužstev je podobná, bude se rozhodovat tam, v konkrétních situacích na hřišti s těmi hráči, které bude mít mužstvo k dispozici. Věřím tomu, že česká povaha se ukáže a v rozhodujících a klíčových momentech dokáže tým ze sebe vyždímat to nejlepší, co v něm je a naše vystoupení nebude hodnocené záporně. K tomu je potřeba, aby hráči a my všichni kolem, na hřišti pro to udělali maximum. Český fotbal nutně potřebuje uspět, potřebuje injekci v podobě dobrého vystoupení na Euru, protože přeci jen se o fotbalu často mluví v souvislosti s korupcí, špatnou trénovaností nebo povalováním po hřišti, atd. Status fotbalu nemá ve společnost tak vysokou laťku, jakou bychom si přáli, a tomu by dobré vystoupení na mistrovství Evropy docela zásadním způsobem pomoct. Samozřejmě i fotbalistům tady, aby se na jejich sport lidé dívali jinak, aby to přinášelo lidem radost a uspokojení. Něco, na co se budou diváci těšit.

Kdo je František Komňacký?

Narodil se 15. listopadu 1951 v Želeticích, hráčskou kariéru odstartoval v Kyjověa, první trenérské angažmá přišlo v roce 1986 v Drnovicích. Prošel řadu českých klubů, kdy například s Baníkem Ostrava vyhrál v roce 2004 titul. Neméně úspěšné bylo také působení na Slovensku. S Jabloncem dokázal skončit na druhém a třetím místě, takže si klub zahrál dvakrát po sobě evropské poháry. V roli asistenta trenéra Michala Bílka pojede s reprezentací na blížící se Mistrovství Evropy 2012.