Vždyť společně se ženou Hanou vychoval dva ligové zadáky. Starší Ondřej, opora české reprezentace, který prošel Slavií, Palermem, Trabzonsporem, Sunderlandem nebo Norimberkem, nyní hraje za Spartu, mladší Tomáš zase nosí dres nováčka z Pardubic.

Oba synové se zítra utkají v Ďolíčku, hrdý šestapadesátiletý otec si rozhodně nenechá pikantní souboj ujít. „Fandit budu oběma,“ přiznává s úsměvem rodák z Baťova města, který v dresu Zlína odehrál pět sezon, v nejvyšší soutěži se ale nikdy neobjevil.

Prožíváte souboje synů v lize hodně emotivně?
Když hrají proti sobě, fandím oběma klukům. Nedělám mezi nimi vůbec žádný rozdíl. Je mi jedno, zda jeden hraje Spartu a reprezentaci, nebo druhý v Pardubicích. Já to dávám do jedné roviny. Oba kluci jsou bezvadní, hrozně fajn. Jsem moc rád, že jsme je se ženkou Hankou takto vypustili do světa. Teď už mají své rodiny, budují si svoje zázemí, lidské věci sami. S manželkou jsme na ně pyšní. Máme už tři vnoučata, je to moc fajn.

Je u vás v rodině fotbal stále tématem číslo jedna?
S kluky už to musím rozebírat víc opatrně. S Tomem je to v pohodě, on je totiž otevřenější, Ondra je víc introvert. Když ale na to přijde a chtějí znát mj názor, vždycky jsem k nim upřímný, i když třeba pravda pokaždé není úplně příjemná. Ale ve fotbalovém prostředí se pohybuji celý život. I když jsem z něho chtěl vystoupit, pořád v něm funguji. Přehled mám o české lize i nižších třídách, sleduji také zahraniční soutěže.

Věřil jste, že to oba dotáhnou tak daleko?
Upřímně říkám, že jsem s tím nikdy nepočítal ani nijak nekalkuloval. Často právě o tom mluvím s rodiči mladých hráčů. Říkám jim, ať nepočítají s tím, že jejich kluk to někam dotáhne. Ať si váží každého dílčího úspěchu. Dobrého výkonu, vyhraného zápasu. Když se daří jeden měsíc nebo vyjde celá sezona. Když se to potom podaří a kluk třeba naskočí do první ligy, všichni jsou strašně rádi a mají radost z úspěchu, ale nikdo by se na to upínat neměl. My jsme o tom doma vůbec nemluvili. I když jsem fotbal hrál dlouho, vůbec jsem se klukům nedával za vzor, ani jim neříkal, kde jsem hrával. Ondra se teprve v osmnácti letech poprvé dostal do reprezentace, s Tomášem se vůbec nepočítalo.

Cestu do nejvyšší soutěže měl o dost klikatější, že?
Je to tak. Mám dva syny a on byl vždycky jakoby ve stínu slavnějšího Ondry, na jehož úroveň se chtěl taky dostat. Neměl to jednoduché, dlouho s tím bojoval, ale nakonec uspěl a hraje taky ligu. Tomáš je vzor pro mladé kluky, jak nic nevzdávat a překonávat překážky. Nyní mě samozřejmě těší, že oba kluci hrají nejvyšší soutěž, že něco ve fotbale dokázali.

Myslíte si, že se spolu někdy sejdou v jednom týmu?
Teď už tomu čím dál víc věřím. Třeba ti nedopadne, ale mohlo by to klapnout. Žádný tip na konkrétní klub ale nemám. Nějakou příležitost ale snad mít budou. Ve fotbale nikdy nic nebylo jasné, nikdy se nedalo nic předvídat. Třeba oba spolu zamíří do zahraničí, kde dohrají kariéry.

Čekal jste, že by Pardubice mohly hrát tak dobře?
Nepřekvapuje mě to. Pardubice jsem hodně sledoval ve druhé lize. Nějaký základ tam postavil už trenér Martin Svědík. Něco svého tam potom přinesl také Martin Hašek. Pardubice ve svém velmi dobrém fotbale. Kluci tam už léta mají výbornou kabinu. Na kolektivu a partě je to postavené. Vyhoví si nejen na hřišti, ale i mimo něj, což je hrozně důležité.

A co Sparta? Jak se vám zamlouvají její výkony a výsledky?
Upřímně, mně se to zamlouvá. Z mediální kritiky jsem vždycky trošku špatný. Za mě má Sparta dobré mužstvo a určitě má na to, aby hrála na nejvyšší místech naší ligy a usilovala o poháry. Samozřejmě hraje pod velkým tlakem, každý špatný výsledek se dlouho rozebírá. Myslím, že Spartě prospěla změna, Pavel Vrba je kvalitní trenér. Věřím, že Spartu přiblíží na výsluní a bude se jí dařit.

Co říkáte na Zlín, odkud pocházíte a kde jste prožil podstatnou část kariéry?
Samozřejmě Zlín sleduji. Znám prostředí, hráče, trenéry, funkcionáře, přesto mi přijde, jakoby se trošku hledali. Potřebovali by ustálit výkony a výsledky. Pořád je to takové nahoru, dolů. Výsledky a výkony se mi zdají nestabilní, je to takové trápení. Klub sedí na dobrých základech.

V neděli s Pardubicemi přijede na Letnou syn Tomáš. Dostanete se na stadion?
Já myslím, že jo. Možnost tam určitě bude, nejspíše zápas budu sledovat z balkonu bytu, který sousedí se stadionem. Chodím tam za kamarádem Petrem Slončíkem. Když se to nepodaří, zůstanu u televize. Fandů mám kolem sebe dost, určitě nebudu sám. (úsměv)

Cítíte při návratech do Zlína nostalgii?
Jsem zlínský rodák. V klubu jsem prošel všemi mládežnickými kategoriemi, začínali jsme na Vršavě, v Prštném. Šest let jsem hrával i za muže druhou ligu. Pořád tam mám spoustu kamarádů a přátel. Když se potkáváme, rádi na to vzpomínáme a probíráme fotbal. Zážitků je spousta, nejde na to jenom tak zapomenout. Vím, že kdyby nebylo Zlína, fotbal bych na takové úrovni nikdy nehrál. Tenkrát nebyly takové podmínky, nikam dojíždět se mi nechtělo. Ze Zlína jsem odcházel v únoru 1993, v létě se kopala liga. I když jsem odcházel, tak moc rád vzpomínám na trenéra Petra Uličného.

Hrával jste pravého obránce. Byl jste spíš podobný Ondrovi, nebo jste byl spíš jako Tomáš?
Spíš jsem byl jako Ondra. Tomáš je fotbalovější, zato mu chybí mu možná větší agresivita, tvrdost. Ondra to hraje jako já, i když já jsem toho neuměl tolik s balonem. Tenkrát byla jiná doba, vzadu jsme to mydlili od podlahy. (úsměv)

Fotbal jste hrál dlouho, že?
Až do čtyřiačtyřiceti. Pět let jsem byl v Rakousku, ještě předtím jsem hostoval v Hranicích, protože Slušovice ze dne na den skončily, rozpustily se. Kariéru jsem zakončil na Mladcové a potom Loukách.

A začal s trénováním …
Trénování mě lákalo. V roce 2000 jsem to ve Zlíně zkusil s Vlastíkem Marečkem, v mládežnických kategoriích až juniorce jsem působil s Jirkou Chytrým. Protože to ale bylo časově náročné, chtěl jsem se věnovat víc klukům a rodině, což se mi nakonec všechno vyplatilo.

Pořád platí, že fotbal je vaší hlavní náplní?
Je to tak. Spolupracuji s hráčskou agenturou ISM pana Pasky. Funguji v ní jako agent pro mládež, chci pomáhat začínajícím talentovaným hráčům. Jelikož bydlíme kousek od Hranic, na starost mám především severní Moravu. Ale taky hodně jezdím do Zlína nebo Uherského Hradiště.

Jak na tom byl český mládežnický fotbal před pandemií?
Není to tak špatné, jak si možná někdo myslí. Vidím to na tom procentu hráčů, kteří uspějí. V současnosti je to ale u mladých hráčů jinak než dřív, trošku se to otočilo. Příkladem jsou Souček a Coufal, kteří možná nebyli takovými talenty, ale postupně dokázali svoji kariéru neskutečně nabít. Vývoj se otočil a netrpělivým rodičům bych vzkázal, ať přece jenom vydrží, že tvrdá práce se vyplatí. Šance někdy může přijít mnohem později.