Odsouzení v tamější káznici mají možnost vzdělávat se na odborném učilišti v oboru truhlář. Nadační fond se proto s věznicí domluvil na spolupráci a trestanci začali pracovat na výbavě, kterou miminka do nových „domovů“ dostanou. „Odsouzení vyrobili ze zbytkového dřeva hračky ve tvaru kočky, pejska, čápa nebo myši. Ty se stanou součástí kufříků, ve kterých jsou už uložené informace o jejich narození, fotografie z porodnice nebo přání od sestřiček,“ popisuje mluvčí věznice Bronislava Vetešníková.

Muži ve výkonu trestu ve Všehrdech se do projektů pro dobrou věc zapojují často. Tentokrát se ale jednalo o úkol, který je silně zasáhl. Právě děti jsou téma, které vězni prožívají zřejmě nejcitlivěji. „Mnoho odsouzených má totiž podobný osud. Neexistuje sice přesná statistika, kolik odsouzených bylo už po narození opuštěno rodiči a prošlo od raného věku ústavní péčí, ale rozhodně můžeme říci, že neúplná či problematická rodina je jedním z faktorů, které hojně spojuje mladistvé odsouzené,“ popisuje Jan Březina, člen vězeňské služby.

Často zmiňovaný fakt, že vězni odsouzení za násilí páchané na dětech tvoří ve vězeňské hierarchii úplné dno žebříčku, není žádným mýtem. „Ostatní vězni mezi sebe tyto odsouzené nepřijímají, jsou v podstatě vyloučení z kolektivu,“ potvrzuje ředitel všehrdské věznice Alexandr Vidlák. Podle něj je také odloučení od rodiny a nemožnost podílet se na výchově svých dětí jedním z nejčastějších argumentů při žádostech o podmínečné propuštění a zároveň nejsilnější důvod, proč se za zdi věznice už více nevracet.

Práce pro děti vězně motivuje

Sami odsouzení připouštějí, že se do práce i kvůli dětem pustili s větší vervou než obvykle.  „Moc nás překvapilo, kolik opuštěných dětí se rodí, je to hrozně smutné. Takže jsme rádi, že jsme jim mohli přispět něčím dobrým, něčím co má cenu,“ popsal reportérce Deníku jeden z odsouzených. Velká část z nich je od svých dětí kvůli přešlapům v minulosti a výkonu trestů izolována. Při tvorbě na ně mysleli a promítlo se to i do tvarů hraček. Žádné ostré hrany nebo třísky.

„Sami děti máme a víme, co s hračkami vyvedou. Ta práce byla piplačka, protože se muselo opravdu všechno pořádně zabrousit, dočistit a to byly hodiny, dny práce. Navíc jsme hračky dělali poprvé, nejčastěji vyrábíme nábytek,“ vypráví další odsouzený. Do kufříků putují v ručně šitých sáčcích, které vytvořily ženy ve výkonu trestu z věznice ze Světlé nad Sázavou. Vychovatelé si pochvalují, že práce pro děti znamenala velký krok v resocializaci vězňů. „Záleželo jim na tom, aktivně se zajímali, kde hračky skončí a jaké mají děti osudy,“ doplňuje vedoucí školského vzdělávacího střediska Libor Řezníček.

Nadační fond La Vida Loca už kufříky, ve kterých je mimo hraček i třeba kojenecká lahev, památníček, ručně háčkovaný obleček nebo velké album, kam zaznamenávají sestřičky nebo „tety“ z dětských domovů vzpomínky na dětství, předalo za šest let celkem 54 porodnicím. „Pět set až šest set dětí každý rok opouští porodnici bez své biologické matky a k pěstounům, adoptivním rodičům nebo do kojeneckého ústavu si nese jen propouštěcí zprávu z porodnice.

Nedozví se z ní ale, jak přišlo na svět, jak vypadalo ani, kdo ho choval v náručí místo maminky, říká spoluzakladatelka fondu Iva Barnincová Říhová. Následky si děti nesou už napořád, až do dospělosti.  „Cítí se nechtěné, nevědí nic o začátku svého života, nemohou srovnávat svou podobu s vlastními dětmi a prožívat pocit rodinné sounáležitosti. Kufříky jim dávají vědět, že i ony byly milovány, s láskou chovány sestřičkami, tetami. Nebo že jim někdo ručně vyrobil hračky a myslel na ně, že mají místo na tomto světě,“ uzavírá Iva Barnincová Říhová.

Vzdělávání vězňů
Ve věznici Všehrdy mají odsouzení možnost absolvovat klasický tříletý učební obor truhlář, dvouletý kuchař a následně akreditované kurzy elektrikář a zámečník. Vzdělávání zaštiťuje odborné učiliště, které vězňům po absolvování závěrečných zkoušek vystaví klasický výuční list, aniž by bylo uvedeno, že ho získali ve vězení a byli tím při hledání práce po výkonu trestu stigmatizováni. Jak se vzděláním vězni naloží, je už na nich. Někteří se dopustí recidivy, pro jiné je startem do lepšího života. „Napsal nám bývalý vězeň – elektrikář, že se mu podařilo najít velmi dobře placenou práci v soukromé firmě z Německa. Dopis končil tím, že teď už ví, že se do vězení nikdy nevrátí, protože už nemusí krást,“ říká Libor Řezníček.