Pásák s radlicí a jménem Kazachstán je vzpomínkou Milana Rytíře na jeho mládí, kdy byl podobný, značně hlučný, traktor jeho pracovním nástrojem. „Je to nostalgie na má mladá léta, kdy jsem jezdil s DT-54,“ popisuje. 

„Od té doby jsem ty stroje ani neviděl. Přes internet se mi posléze podařilo pásák sehnat. Chtěl jsem nějaký starší typ. DT-54, který měl ještě dřevěnou kabinu, jsem nesehnal. Získal jsem první typ po 54, a to DT-75, který se vyráběl s půlkulatou kabinou. Koupil jsem ho jako vrak asi sto kilometrů za Jihlavou. Vrak neměl radlici, neměl zadní ramena, byl bez hydrauliky, elektriky, neměl prostě nic. Přesto jsem se pustil do jeho renovace a shánění dílů, trvalo mi rok, než jsem to všechno dal dohromady a udělal," dodává. 

Vydatně mu přitom pomáhal Ladislav Moučka z Kaplice, který je odborník přes elektrické rozvody. Vrátit pásovému traktoru plnou funkčnost nebylo nic jednoduchého. „Na tyto stroje se prakticky už nic sehnat nedá,“ upozorňuje Rytíř.

„Třeba zadní ramena jsem sháněl tři čtvrtě roku, mám je tu teprve asi dva měsíce. Písty jsem si musel nechat udělat úplně nové, ty jsou repasované. Celou radlici jsem musel zrepasovat, hardoxy (břity z tvrdé oceli) jsem si nechal dělat v Plzni. Bylo to zkrátka shánění po celé republice. I motor jsem rozebíral. Třícestný rozvaděč, který pohybuje jak lžící vepředu, tak s rameny vzadu, jsem sehnal originál z Ukrajiny. Celé jsem to musel předělat. Nádrž byla děravá, takže jsem ji zevnitř vylaminoval, vylil pryskyřicí. Nebylo tam zadní okno… a tak dále a tak dále. Pásy jsou původní. Teď všechno běhá, jak má, myslím, že to je dobře udělaný. Ještě mi chybí plechový kryt dozadu. Možná kvůli němu koupím ještě jeden stejný typ pásáka,“ vypráví s úsměvem.

Vybrakovaná kabina 

I vnitřek malé kabiny byl zcela vybrakovaný. Kabinu proto vybavil sedačkou, hasičákem a originální lékárničkou, vypátral a získal budíky na panel. Větrák, stěrače, zrcátko, vše se snažil pořídit originál. „Sedí se v tom jako v tanku za války,“ směje se mechanik. „Při ovládání pásáku je třeba hrubé síly. Nemá žádné posilovače řízení. Na táhla, brzdění - na vše je třeba mít sílu. Jde to docela ztuha, i když jsem všechno promazal.“

A aby se za traktor dalo také něco zapojit, pořídil si Rytíř ještě čtyřradličný pluh. Ten nepochází ze stejného roku jako pasák, ale je o pár desítek let mladší. „Také pluh jsem musel celý rozřezat, předělat,“ ukazuje Rytíř. „Třetí závěsný bod pluhu jsem musel posunout, protože pásák nejezdí v brázdě, jako kolový traktor, ale mimo brázdu, po povrchu strniště. Velikou výhodou pásáku je, že půdu stlačuje minimálně a nenarušuje půdní strukturu. Ten pluh bych rád dal na Živitelku taky.“

Milan Rytíř má ještě jednu touhu. Rád by zrepasoval také pásák Stalinec S-110. Nevěří však, že si to splní, neboť tyto stroje už se dnes prakticky vypátrat nedají.

DT-75 Kazachstán
Pochází pravděpodobně z roku 1961, kdy byl vyroben v Kazachstánu. Má výkon 75 koní; 6,3 litru obsah, nemá turbo ani katalyzátor, tlumič výfuku, všechno to jde přímo ven. Nádrž pojme 220 litrů nafty. Má sedm rychlostí vpřed a jednu vzad. I na sedmičku jede prý kolem 10 až 11 km/hod. Váha stroje bez radlice a závěsného zařízení je přibližně 6,3 tuny.