„Ku… uhnii,“ ječí menší chlapec, který na koloběžce sjíždí z kopce k letnímu kinu, jakési vstupní bráně do oázy klidu. Dál už slyšíte jen cvrlikat jarní ptáčata, pobíhat psy a šumět řeku. Podél ní se lze ostatně dostat až k Žermanické přehradě, odkud vytéká. Za dobré dvě hodinky chůze.

„Podívej, šnek, koukni na tu jeho ulitu,“ povídá o kousek dál malé dívence skupina asi pěti dospělých, která vyrazila v závěru týdne na procházku. Zkoumají přírodu, která se zanedlouho začne měnit z všudypřítomného šedivého panoramatu v jasně zelené.

Proti proudu Lučiny

Jedete-li proti proudu Lučiny, brzy po levé straně narazíte na zahrádkářskou kolonii, kde jsou nyní přípravy na sezonu v plném proudu. A k nim patří i neodmyslitelný zvuk kopačky prorážející hlínu.

„To víte, že tady lidé chodí, není jich sice ještě moc, a kvůli té nákazy možná ani nebude, ale na procházky se tady chodilo vždycky,“ vykládá paní Milena, která, jelikož neporušuje nařízení o opuštění nejen okresu, ale ani města, na zahrádce pracuje čile už bezmála tři týdny. Vyčistí si hlavu od problémů. A přesně to u řeky dělají i ostatní.

Někteří sem chodí krmit ptáky, protože v jednom meandru je na větvi hned u vody ptačí budka plná semínek, jiní si to jarní cvrlikání přicházejí jen tak nerušeně vychutnat.