Kdo to asi je? Ze svých školních let v poběžovické škole jsem zde prožívala školní zvonění po celých osm let. V roce 1957 jsem byla páťák.
Tehdy jsme my zámělíčtí od první do páté třídy chodili do školní budovy u kaolinek. Tak se říkalo dnes velmi prosperujícímu živcovému mlýnu pod tratí.
Ale už tenkrát pod vedením paní učitelky Josefy Vogeltanzové jsme i my pracovali na přilehlé zahrádce. A když jsme i my zámělíčtí začali od šestky chodit do budovy dnešní ZŠ, bylo naproti ní zahradnictví pana Buršíka. A tam se odehrávala výuka tzv. pozemků.
Hlavní zásluhu na tom, co jsme se dozvěděli o práci v zahradě (i když ji tenkrát mnozí znali i z domova), měla paní učitelka Pudivítrová. Ta sice na fotkách není, já si ji však dodnes vážím a vzpomenu si na ni vždy, když stále ještě umím pojmenovat většinu kytek na některé z mála zachovaných luk.
Zahradnictví původně patřilo k zámku. V době, kdy ten se nazýval Nový Ronšperk a kdy pařilo panství hraběti Leopoldu z Thunu a Hohnsteina a jeho rodu, a to v letech 1805 – 1864). Tento hrabě založil nádherný park a také zahradnictví, jehož součástí byla i proslulá oranžerie. Ta už ovšem v roce 1957 nestála. Ale zahradnictví existovalo. A tak se měli žáčci chodit kam učit. A neměli to daleko. Stačilo přejít ulici. 

Marie Špačková