Pojďme se tedy podívat, jak to vlastně s Janem Sladkým, řečeným Kozinou bylo. Již jsem zmínil, že Jan Sladký se narodil 10. září 1652, a to v Újezdě u Domažlic v čísle popisném 7 (otci Janovi a matce Anně, rozené Havlovicové), na statku u Rozsochů, což se můžeme snadno dočíst na tam umístěné pamětní desce. Jisté je, že měl staršího bratra Vavřince, že se 9. května 1678 oženil s o několik let starší Dorotou Pelnářocou (v Klenčí pod Čerchovem), a že se jim narodilo celkem 6 synů. Jako sedlák byl Jan Sladký zřejmě úspěšný, protože si mohl dovolit zakoupit statek „U Kozinů“ v Újezdě č. p. 3. Jinak se nám jeden z hlavních aktérů nejslavnější české selské rebelie ztrácí v informačním vakuu. Vlastně ani neznáme jeho skutečnou podobu.

Na scénu vstupuje Jan Sladký až v souvislosti s projevy občanské neposlušnosti obyvatel historických chodských vesnic vůči vrchnosti, v našem případě vůči pánům Lamingenům z Albenreuthu. Ti na Chodsko přišli v době pobělohorských konfiskací a celkem bez potíží získali vládu nad Chodskem, jež původně patřilo přímo českému králi a na základě výnosu českého krále Karla IV. Se zde nesměla usazovat šlechta. V období po třicetileté válce byly však Čechy vyčerpané, zcela se změnila politická situace ve střední Evropě, takže nové pořádky zřejmě nebyly velkým problémem, zejména sedláci byli rádi, že byla úroda, kterou mohli výhodně prodat a o nic jiného se příliš nestarali.

Vraťme se však k Janu Sladkému, kterého nyní již můžeme nazývat Kozinou, a to podle tradičního jména, jež bylo nedílnou součástí statku, kde hospodařil. Díky náhodné souhře několika událostí Chodové zjišťují, že v minulosti disponovali mimořádnými právy (v Evropě nikde neměly obdobu), a že by bylo vhodné získat tato privilegia zpět, a že jako nejvhodnější cestou takový spor s vrchností vyřešit je soud. A právě v tuto chvíli vstupuje na scénu Jan Sladký, zvaný Kozina. Zřejmě byl výraznou osobností, měl charizma, byl výřečný a proto se mohl postavit do čela sedláků, kteří se takto postavili vrchnosti. Byl to právě Jan Sladký, kdo vedl delegace Chodů do Vídně či do Prahy, byl to on, jehož si Volf Maxmilián Lamingen všiml jako nebezpečného, byl to on, kdo byl spolu se svými souputníky vězněn v pražské novoměstské radnici.

Jak celá rebelie dopadla, není třeba popisovat, vždyť kdo nečetl Jiráskovy Psohlavce! Ale postava Jan Sladkého – Koziny začíná žít svůj život až dlouho po jeho exekuci (28. 11, 1695 v Plzni). Na nešťastnou událost rebelie chodských sedláků by se zřejmě zapomnělo, protože selské bouře byly v třicetiletou válkou vyčerpaných Čechách takřka ne denním pořádku. Byla řada obětí, ať už v otevřeném vojenském střetnutí či formou hrdelních exekucí. V této souvislosti je nutné připomenout, že na Chodsku se jednalo doslova „ v rukavičkách“ formou soudních žalob, takže se v kontextu rakouské monarchie až tolik nestalo. Avšak úmrtí Volfa Maxmiliána Lammingena o pouhý rok později (2. 11. 1696) bylo dostatečným důvodem, aby se otevřel prostor lidové slovesnosti. Ale i ta se z paměti chodského lidu postupně vytrácela.

Teprve příchod nejvýraznější osobnosti české literatury Boženy Němcové na Domažlicko způsobil doslova průlom. Byla to právě Božena Němcová, která zaznamenal pověst o jakémsi „nevinně hutraceným sedlákovi Kosinovi“, což byl dostatečný impulz, aby přesvědčila nedostudovaného lékaře Georga Leoplda Weisela, aby nahlédl do archivu Koutsko-trhanovského panství. On tak učinil a motiv, který naprosto dokonale zapadal do kontextu vrcholného romantizmu, byl na světě. Jan Sladký, nyní již známější pod jménem Kozina tak začíná žít svůj druhý, posmrtný, avšak mnohem slavnější život. Atraktivní téma zaujalo snad nejvýznamnějšího literáta romantického období Aloise Jiráska, jenž vydáním románu Psohlavci nevědomky fixoval podobu chodské rebelie. Byl to on, kdo definitivně vložil Janu Sladkému do úst slavnou větu vyřknutou těsně před exekucí: „Lomikare, Lomikare, do roka ha do dne my dva sejdeme se před súdnů stolicí Boží. Hin sa hukáže kdo z nás…“ (nejstarší zmínky Kozinova proslovu existují sice již od roku 1799, ale nikdy nenabyly takového věhlasu)

Výrok Jana Sladkého není nikde doložen a je velmi málo pravděpodobné, že jej vyřkl. Jednak před samotným aktem popravy bývalo zvykem přítomnou stráží hodně bubnovat (zřejmě pro zvýraznění efektu, tím spíš, šlo-li o popravu „pro výstrahu“), takže by v hluku bubnů zanikl, jednal by se podobném výroku alespoň náznakem zmínil kronikář či jakýkoli činovník přítomný popravě.

Jan Sladký zvaný Kozina se tak dostává do sféry zájmu českých vlastenců a spolu s ním i celé Chodsko. Téma Jiráskových Psohlavců, jež Kozinu mimořádně proslavili, zůstává nadále na Chodsku významným tématem více či méně odborných rozhovorů dodnes. Dodnes postava Jan Sladkého vyvolává diskuze o jeho skutečných vlastnostech, protože v souvislosti s jeho nekritickou glorifikaci se zcela přirozeně v lidovém prostředí objevují náznaky o jeho mravních prohřešcích, které jej tak nějak polidšťují (jeho údajný, avšak nijak nepodložený poměr s manželkou samotného Volfa Maxmiliána Lamingena), a tak podobně…

V každém případě buďme pyšní na takového hrdinu, jakým Jan Sladký, zvaný Kozina bezesporu je. Přes všechny pochybnosti o oprávněnosti nároků sedláků na jejich slavná „privilegia“, volili Chodové cestu řešit spor poklidnou formou, a to soudem, nikoli otevřeným násilným střetnutím. Tahle skutečnost se téměř nepřipomíná a je velmi důležité, že významný podíl na takto poklidném, byť z dnešního pohledu (vzhledem k možnostem šlechty a sedláků) předem prohraném sporu, má významný podíl i Kozina. Sám sice položil za svoji věc život (celkem 3 oběti na životech), ale eskalace sporu by možná vedla k velkému krveprolití.