Jeho rozsáhlé dílo básnické, překladatelské i literárněvědné je ke škodě věci veřejnosti málo známé. Proto jsem do dnešního tipu na knihu vybral jeho soubor statí a esejů, nazvaný TVÁŘE ZA ZRCADLEM, v němž se autor obrací jednak k osobnostem známým (K. H. Mácha, K Sabina, Čapek- Chod, J. Zahradníček či J. Čep), tak i autorům méně známým či polozapomenutým(B. Briedel, J. Jaroslav Kalina, Sigismund Bouška, Jan Kameník nebo František Lazecký). Cenné je, že autor uvádí na pravou míru některé nepřesnosti a v některých případech znamenají jeho postřehy určitou rehabilitaci daného autora a jeho díla. Za všechny jsem vybral ukázku z článku Dvojí domov od Jana Čepa :
„Čepovy povídky mají přesnou atmosféru své doby- tj. let okolo první světové války, před ní a po ní. Je v nich to nesmírné nostalgické kouzlo, jaké dýchá například z dobových obrazů a účesů oněch let, kouzlo neopakovatelnosti. Ale zároveň jsou to jedinečné příběhy lásky, chudoby, čistoty, zmarnění, vykoupení, které mají nadčasovou platnost a budou srozumitelné, dokud bude člověk živ a bude prožívat víru, naději a lásku.“
Je třeba dodat, že uvedené Slavíkovy statě představují v pořadí třetí knihu tohoto žánru po předchozích knihách Rozklenout srázné (Votobia, Olomouc 1993) a Viděno jinak (Vetus via, Brno 1995). Z valné části jde o texty vzniklé a publikované v nejrůznějších periodikách od roku 1948 do roku 1989. Jsou užitečnou připomínkou toho, co mělo být zapomenuto i zhodnocením díla mnohých autorů, kteří byli záměrně opomíjeni. To všechno jsou pak tváře za zrcadlem. Jak napsal profesor Ivan Slavík v ediční poznámce v závěru knihy:
„Pravá tvář mne, tebe, nás je připravena až pro Poslední soud. Je to tajemství. Ale poodkrývat jeho cíp už zde je skutečné dobrodružství ducha.“

Ivan Nikl