„Jezdívám na Chodsko každý rok v polovině srpna. Když tam přijedu, do sedla, odkud je vidět hory na obou stranách, na jedné Pancíř a Jezerní stěna, na druhé Čerchov, tam na obzoru, kde končí česká země, vstupuji každý rok do sebe samé, jak jsem odtud vloni koncem srpna odjížděla. Vlídná, namodralá náruč hor, na lukách kvete dobromysl, mateřídouška, třezalka, u lesních cest starček a zeměžluč. Vstupuji do náruče hor a také mne obejmou ti dva už dlouho mrtví, kteří mne sem před třiceti lety přivedli, Milada a Rostislav. Připomínají to, co nemám zapomenout. Do téhle krajiny vcházím jako domů, je nezměněná, původní. Možná nezměněná jen v mé mysli, a já svou představu, která se rok od roku upevňuje, vnucuji krajině natolik, že tam zůstává.“

Takto popsala v poslední kapitole (Má země) své knihy Duši, tělo opatruj spisovatelka Eda Kriseová Chodsko. Z desítky knih, které autorka vydala, mi přijde tato plná bytostných zážitků i hlubokých reflexí o světě, jako nevšední dílo daleko přesahující autobiografické vyprávění. Jejich nejsilnější linií je podle mého názoru setkání s moudrostí Východu, jmenovitě pak s indickou kulturou, kam autorka podnikla řadu cest. Vydejme se tedy na cestu spolu s ní. Letenku ani batoh potřebovat nebudeme. Otevřená mysl postačí.

Ivan Nikl