Jeho rozhovory s osmi, resp. devíti (bratři Klišíkové) lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci, přináší nový a neotřelý pohled do tajuplného světa, o jehož existenci téměř nic nevíme. Názory a životy šumavských poustevníků a samotářů se nepodobají vůbec ničemu, co znáte.“Šumavští samotáři jsou jiní, ale i přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného“, říká autor. A právě v tom je podle mého soudu její přínos.

Hned v úvodním rozhovoru s básníkem a meteorologem Romanem je zachycen smutek prožívaný ve městě a v přírodě, o němž ten, který spí téměř dvacet let pod širákem říká:“Já bych už ve městě nevydržel. Když člověk silně prožívá přírodu, ta ho dokáže nakopnout k něčemu projasněnějšímu. Zpěv ptáků, pohled do potoka nebo na mraky z Boubína, naslouchání větru…Je to léčebné.“ Kupodivu to, co je spojuje, není niterný vztah k přírodě.

Je to spíše potřeba samoty, ale ani ta není typická pro všechny dotazované. Starousedlíci František a Ondřej se zde narodili a žijí tady dodnes životem z první poloviny minulého století. Ruda, který se na odchod do přírody připravoval, bydlí ve srubu na mýtině a žije tak, že fyzicky pracuje a jídlo si připravuje náročným způsobem (mele obilí, dělá různé šťávy z vypěstovaného ovoce a zeleniny). O přírodě mj. řekl:“Dává poznání, ale partnerem dle mého není. Tím může být jen lidský protipól, proto být sám lze brát jen jako přechodné řešení. Člověk si spíš ujasní, že příroda je matka živitelka, která rodí a nabízí potravu, střechu nad hlavou, oheň, vodu…“. Dáša odjela na Šumavu, protože k tomuto místu měla niterný vztah z dětství, kdy sem jezdila k dědovi na chalupu.“Mým snem bylo být nezávislá na venkovním světě. Ale nejsem, neboť beru elektřinu ze sítě. Jinak mám svůj les, který jsem koupila, svoji vodu… Něco tady pěstuju, ale obilí v 980 metrech nad mořem moc nevyroste, ani ovocné stromy tu nejdou. Brokolici, květák, mrkev, brambory, ty základní věci si tu ale vypěstuju.“Mohl bych samozřejmě pokračovat ve výčtu dále, ale to není mým cílem. Chtěl svým tipem upozornit čtenáře, že mají možnost si přečíst i volné pokračování knihy, nazvané Návrat do divočiny.

Palánův vhled do tajuplných zákoutí lidské duše i do dlouhodobé samoty a odloučenosti hlavních aktérů, z nichž dvě jsou ženy, nám klade místy velmi znepokojující otázky. Společným rysem všech účastníků rozhovorů je důraz na duchovní rovinu jejich životů a všichni bez výjimky jsou věřící. Jak napsal v úvodním slovu sám autor: „Záměrem knihy byl ponor do tajuplného světa, který je nám vzdálený, a přitom- teritoriálně – nadosah. Je to svět, který člověka pobývajícího mimo něj může silně provokovat, zneklidňovat či fascinovat. Případně všechno najednou.“ A to se mu dle mého názoru mírou vrchovatou povedlo. Ale co je důležitější, že udělá radost všem, kteří mají Šumavu rádi a díky ní jí snad v mnohém lépe porozumí.

Ivan Nikl