V rodném městě vystudoval gymnázium, na němž ale rozhodně mezi premianty nepatřil. Více se o tom můžete dočíst v autobiografické próze Ševcem. Po absolvování gymnázia se proti matčině vůli, která z něho chtěla mít kněze, dal zapsat na práva v Praze. Ta ale poměrně záhy opustil a stal se žurnalistou. Nejprve v Olomouci, kde působil v letech 1884-1888 v Našinci. Poté přechází do Prahy, kde se stal členem redakce Hlasu národa, odkud roku 1891 přešel do Národní politiky, aby nakonec až do své smrti (1927) zakotvil v Národních listech.

Souběžně se svou žurnalistickou praxí otiskoval první prozaické práce v Květech, Světozoru či ve Zlaté Praze. Ale na Domažlice rozhodně nezapomněl Rodné město ho inspirovalo k napsání souboru Povídek a později Nedělních povídek S notnou dávkou satiry zachytil Domažlice i v románu Řešany. Na sjezd abiturientů domažlického gymnázia nás přivede Nejzápadnější Slovan (1893). Významné obohacení pražského románu znamenal kupř. Kašpar Lén Mstitel (1908), ironická variace na námět zločinu a trestu. Výstižně o něm napsal František Všetička z Olomouce v doslovu ke knize Durové motivy: "Čapkova tvůrčí cesta je opravdu zvláštní. V době, kdy jeho druzi se navždy odmlčeli nebo opakovali sami sebe, K. M. Čapek Chod má vrchol své tvorby zhruba v posledním desetiletí svého života." Tehdy vznikají jeho vrcholné romány Turbina (1916), Antonín Vondrejc (1917-18), Jindrové (1921), Vilém Rozkoč (1923) nebo již zmíněné Řešany (1927). Krom uvedeného je tu ještě autorovo dílo dramatické, prezentované dramaty Slunovrat (1913), Výhry a prohry (1915) a Básníkova nevěsta (1926). Tento významný představitel realismu a naturalismu, známý tragikomickým ztvárňováním společenských procesů na přelomu 19. a 20. století, má v české literatuře své pevné místo.

Za příspěvek mockrát děkujeme Ivanu Niklovi.