Stalo se to na konci července léta páně 2020, když jsem byl dotázán mimozemšťanem v uniformě, zda dobrovolně souhlasím se svým odvezením létající lodí k rutinnímu vyšetření. Souhlasil jsem. Co jsem ostatně měl dělat, když tento důstojník vesmírné flotily měl u pasu zavěšené pouzdro s něčím, co připomínalo zbraň zvanou pistole.

„Spolupracuj a snad se ti nic nestane,“ řekl jsem si v duchu a požádal jsem důstojníka, zda si mohu ještě zakouřit. Souhlasil. A tak jsem si nervózně zapálil cigaretu a v duchu přemítal, jestli má tato rasa se mnou dobré či zlé úmysly. Kapitánka přiletivšího stroje byla k mé osobě velmi nedůvěřivá a požádala důstojníka o povolení k prohlídce, zda u sebe nemám nějakou zbraň a rovněž o rychlý test na přítomnost alkoholu či drog v mém těle. Poté co se ujistila, že nejsem ozbrojen ani pod vlivem omamných látek, jsem byl uložen na lůžko a přikurtován pásy. K lůžku jsem byl údajně připoután pro svojí vlastní bezpečnost, abych se nezranil během případných turbulencí. Mě však bylo jasné, že se mě kapitánka z nepochopitelného důvodu bojí.

Krátce po vzletu se rozblikala směsice červených a modrých světel, která měla zřejmě plašit a varovat hejna ptáků před případnou srážkou.

Obsazení tohoto podivného plavidla tvořila tříčlenná posádka. Samec byl jednoznačně pilot, nedůvěřivá starší samice byla evidentně kapitánka plavidla a mladá sympatická samička, která se neustále radila se starší kolegyní, se nejspíše zaučovala na kapitánku svého vlastního stroje.

Tato rasa pravděpodobně viděla pouze černobíle, protože celá posádka byla oděná v bílých hávech bez známek jakékoliv barevné fantazie. Během krátkého, zhruba jednohodinového letu, jsem byl podroben výslechu mladší, sympatičtější samičkou. Zajímala ji hlavně základní data, kdy a kde jsem se narodil, kde bydlím a tak. Vše si vyťukávala do nějakého sofistikovaného elektronického zařízení, které vzdáleně připomínalo tablet. Občas své otázky a moje odpovědi konzultovala s kapitánkou, aby se ujistila, že na nic nezapomněla a má vše v pořádku. Musím přiznat, že mi připadala sexy.

Po přistání jsem byl odpoután a vyzván k vystoupení. Pilot zůstal u svého stroje a zbývající dvě bytosti mě doprovodily do jedné z budov základny, na které jsme přistáli. Před budovou i v ní, byla vidět směsice unesených různého věku a pohlaví a postav dozorců, oblečených v bílých hávech. Základna byla zřejmě civilního charakteru, neboť důstojníky v uniformě jsem nikde nezahlédnul. Můj doprovod mě odvedl do pracovny postarší vědkyně, její asistentky se rozloučily a vydaly se zrealizovat únos dalšího pozemšťana.

Nový výslech. Tentokrát se jednalo o mnohem podrobnější rozhovor týkající se hlavně mého života a mých zážitků. Musím přiznat, že pod tíhou celé situace mého únosu jsem se hlavně při líčení neradostných zážitků ze svého života několikrát rozplakal. Asi nejvíc při líčení šestnáct let staré autonehody.

Byl jsem tenkrát opilý téměř do bezvědomí a dívčina závislá na pervitinu, kterou jsem znal jen krátce, se rozhodla, že mě odveze (dodnes ani nevím kam) mým téměř novým autem pořízeným na leasing. Odvlekla mě do mého vozu, aniž by se zmínila o svém plánu a po té co jsem usnul, usedla za volant. Do této chvíle by na tom nebylo nic tak tragického, za co by stálo uronit slzu. Problém nastal, když mě ona dívčina po ujetí dvou stovek metrů probudila drhnutím pravého boku vozu o metr vysokou betonovou podezdívku plotu. Já už mohl jen bezmocně sledovat, jak strhla volant prudce doleva a vylétla ze silnice, kde v prudkém srázu spadajícím do přilehlé řeky přerazila vzrostlý strom. Náraz mě prudce vymrštil naproti palubní desce a čelnímu sklu, což vedlo k mému omráčení.

Probudil jsem se v krkolomné poloze ve voze ležícím na střeše uprostřed řeky a z dálky znělo vyděšené volání. „Žiješ? Žiješ. Žiješ!“

Naštěstí na místě, kam vůz dopadl, byla mělčina a já se neutopil. Telefonem přivolaní kamarádi mi pak poradili, že mám vzít celou záležitost na sebe, vše určitě zaplatí pojišťovna. Poté mě ještě v šoku a s otřesem mozku vydali samotného policejní hlídce.

Vše nakonec skončilo u soudu, u kterého si ona holčina a moji (dnes už bývalí) „kamarádi“ nic nepamatovali, protože zřejmě měli amnézii. Takže jsem dostal za obecné ohrožení pod vlivem alkoholu šest měsíců vězení s tříletou podmínkou a na tři roky zákaz řízení motorového vozidla. Dvou set tisícovou škodu na vozidle leasingové společnosti jsem samozřejmě musel zaplatit sám. Na tento zážitek jsem si vzpomněl asi proto, že to byl v podstatě také únos.

Na konci výslechu mi vědkyně oznámila, že mě budou muset přemístit na jinou speciální základnu a že tedy musím počkat na volnou létající loď.

Při čekání na svůj let jsem byl svědkem příchodu další unesené, i když do dneška nechápu, proč unesli zrovna ji, neboť tato mladá žena se zelenými vlasy jevila evidentní známky závislosti na tvrdých drogách a pochybuji, že disponovala jakýmikoliv důležitými informacemi o pozemském životě. Zřejmě chtěli zjistit, jak běžné je na naší matičce Zemi unášet do němoty opilé muže zdrogovanými dívčinami.

Posádku, která mě měla přemístit na speciální základnu, tvořili dva mladší samci. Pilot a kapitán. Chovali se ke mně přátelsky a budili ve mně sympatický dojem, a tak jsem se osmělil požádat je o pomoc s doplněním cigaretové zásoby. Naštěstí měli porozumění pro moji situaci a bylo jim jasné, že vám nikdo před únosem nedá dopředu vědět, abyste se mohli náležitě vybavit proviantem. A protože i oni potřebovali do svého stroje doplnit palivo, slíbili mi, že se cestou zastaví na palivové základně, kde si budu moct cigarety koupit. Samozřejmě jsem měl obavy, za co své cigarety nakoupím. Žádnou mimozemskou měnu jsem u sebe bohužel neměl a dokonce i má hotovost českých peněz čítala pouhých 107 Kč.

Po příjezdu na palivovou základnu jsem byl však mile překvapen, neboť tato základna byla velmi podobná benzinovým pumpám a dokonce tam přijímali i kreditní karty. A tak jsem nastoupil zpět vybaven celým kartonem cigaret a s již mnohem lepší náladou pokračoval v letu.

Po přistání na speciální základně, jsem si u vstupní budovy všimnul automatu, který nápadně připomínal automat na kávu. A tak jsem se opět osmělil a požádal kapitána, jestli bych si mohl dát kávu a cigaretu. Posádka stejně musela vyřídit nějaké formality ohledně mého předání a tak mi bylo dovoleno prozkoumat automat. Zřejmě byla tato základna určena výhradně pro unesené z České republiky, protože automat přijímal české drobné a vše na něm bylo v češtině.

Posílen kávou a cigaretou jsem byl předveden ke vstupnímu řízení a poté odveden do budovy mého budoucího pobytu. Zde mi urostlý dozorce odebral občanský průkaz, veškeré ostatní doklady, klíče od mého auta a domu, a vlastně vše, co jsem měl u sebe. Poté mi předal vězeňský mundúr a vyzval mě k převléknutí. Můj civilní oděv mi pak taktéž odebral a ponechal mi jen jednu krabičku cigaret bez zapalovače.

A tak se stalo mým domovem jedno uzamčené patro zamřížované budovy. Společně se mnou, zde bylo drženo zhruba třicet unesených mužů různého věku, kteří pobývali celý den na jedné široké chodbě vybavené jen strohými stolečky se židlemi. Pokoje byly uzamčené a otvíraly se až po večeři a ráno po budíčku byly zase uzamčeny. Naštěstí tato civilizace měla s vězni dost soucitu a tak jsme z uzamčené chodby měli přístup na toalety, kde byl mimo toaletních zařízení umístěn i velký popelník a na zdi pevně připevněný elektronický zapalovač.

První spoluvězeň, se kterým jsem se seznámil, byl Švejk. Nemyslím toho pravého Haškova Švejka, ale podsaditého padesátníka s věčně zarudlým nosem a kulatým obličejem, který jako by vypadl z Ladovy ilustrace onoho známého Švejka.

„Ahoj, já jsem Petr,“ představil se mi, když jsem si přisedl ke stolu, u kterého seděl a podal mi ruku.

„Ahoj, já jsem Honza.“

„Čím jsi vyučenej, Honzo?“

„Chodil jsem na gympl.“

„A kde pracuješ?“

„Zejtra mi končí podpora v nezaměstnanosti a před tím jsem pracoval v Německu ve skladu,“ odpovídal jsem zdvořile na jeho dotazy.

„A máš děti?“

„Ne, děti nemám.“

„A kolik ti je let?“

„Je mi čtyřicet šest.“

„Já strašně rád chodím na houby. Neměl bys cigaretu?“

„Jasně, žádnej problém.“

Nabídnul jsem mu tedy cigaretu a společně jsme si šli zakouřit do oné místnosti, vyhrazené ke kouření a vyměšování. Dokouřili jsme a já jsem se odebral do kabinky vykonat svou potřebu.

Když jsem znova vyšel na chodbu, uviděl jsem Švejka sedět u svého stolu stejně jako předtím a tak jsem si znovu přisedl.

„Ahoj, já jsem Petr,“ představil se mi opět a podal mi ruku.

„Ahoj, já jsem Honza,“ nechápavě jsem se představil.

„Čím jsi vyučenej, Honzo?“

„Chodil jsem na gympl,“ řekl jsem trochu nejistě.

„A kde pracuješ?“

„Zejtra mi končí podpora v nezaměstnanosti a před tím jsem pracoval v Německu ve skladu,“ odpovídal jsem stále zdvořile na jeho dotazy.

„A máš děti?“

„Ne, děti nemám.“

„A kolik ti je let?“

„Je mi čtyřicet šest.“

„Já strašně rád chodím na houby. Neměl bys cigaretu?“

„Jasně, žádnej problém.“

Po další cigaretě se celá situace s představováním a vyptáváním na to samé opakovala jako přes kopírák. To už jsem trochu znejistěl a začal mít obavy o své zdraví. Zřejmě tu na nás provádějí nějaké pokusy a Petrovi dokonale vymyli mozek. Přesto jsem si rád s tímto Švejkem povídal. Témata nám nikdy nedošla!

Po mém seznámení se s prostředím a Petrem alias Švejkem jsem byl opět předveden k výslechu do pracovny mladé velmi pohledné vědkyně. Výslech probíhal podobně jako předchozí a tak jsem ji opět vyprávěl o svém životě a traumatech a opět jsem se pod tíhou vzpomínek několikrát rozplakal. Bylo mi velmi trapné být tak plačtivý před touto krásnou a sympatickou obyvatelkou vesmíru. Za jiných okolností bych se ji pokusil nejspíše sbalit, ale mé postavení uneseného tomu zrovna moc nepřálo. Byla na mě velmi laskavá a přislíbila mi nějaké léky na mou plačtivost a sdělila mi, ať počítám minimálně s měsíčním pobytem na základně.

S novou chutí do života a čerstvě zamilovaný jsem za sebou zavřel dveře. Když jsem se pak za sebou ohlédl, všiml jsem si jmenovky na dveřích. Otočil jsem se a zvědavě četl: MUDr. Hana K., Oddělení 1, Psychiatrická léčebna.

Jan Strnad, spisovatel a básník publikující pod pseudonymem Jan Básník

Knihu v elektronické podobě si můžete za 100 korun pořídit zde. Rovněž se připravuje tištěná verze za 200 korun.