Ano, jedině tak Za oknem nás blankyt oblohy dokáže pomýlit, když ovšem za zády líbezně praská v kamnech či bezhlučné teplo se line z radiátoru. Ale stačí tu tenkou, tenoučkou, jakoby zasklenou přehradu otevřít a iluze je v trapu. Podzim je tady, ať se před ním choulíme do kabátů či bund všeho druhu a žehráme na praotce Čecha, že nešel ještě kousek cesty k jihu. Poté, co vyrazíme na podzimní vycházku, zjišťujeme, jak nevyčerpatelně nekonečné jsou obměny podzimní přírody a jejích krás. Kdyby někdo chtěl dělat soupis negativů, které fotografové na toto téma naexponovali, nebyl by asi nikdy hotov. Tak lákavé a věčně poutavé je to téma. A nejen pro fotografy, filmaře či malíře. Má neobyčejně široký okruh těch, kteří se krásou stromů, lesů, vod či květin nemohou dost nasytit.
Když se ze svých toulek vracíme, z komínů se kouří, modrošedá spirála nezvučně stoupá k vysokému nebi. A když ji náhlý závan ostrého větru nelítostně ohne k zemi, zavoní to hořícím dřevem, zavoní to domovem, na nějž v čase panelů a ústředního topení neprávem zapomínáme. Domovem, který je zapsán nesmazatelně někde uvnitř, hluboko v nás.

Ivan Nikl