Přede mnou se nachází jako na dlani malebné údolí Otavy u Dlouhé Vsi od Nuzerovské stráže v nové obrazové publikaci Jana Kavaleho, která před nedávnem vyšla.

„Voda v řece byla čistá, rychlá a svěží. Napadlo mě, že řeka Otava je nositelkou života a krásy, pokaždé jiné a vždy udivující.“ A právě onu pomyslnou krásu milované řeky se Honza Kavale pokusil zachytit. Okouzlující jsou jeho snímky jarní bystřiny s trsem sněženek, letní Údolí Otavy od Bohdašic či Žichovický jez v podzimním hávu a zbyla stejně krásná zimní pohádka Zimní Sušice s Otavou z ptačí perspektivy. Vedle ročních dob od jara do zimy jsou tady zachycena konkrétní místa a města, jimiž Otava protéká- od Rejštejna přes Sušici, Horažďovice až po Písek (zhruba 112 km vodního toku). Ta by bez zlatonosné řeky byla určitě o mnoho chudší.

Vezměme kupř. snímek Otavy od Střelských Hoštic po Horažďovice, zachycený z ptačí perspektivy. Všechna ta místa, památky a města v knize zajímavě a čtivě popsali Vladimír Horpeniak a Břetislav Pojar.. Za všechny ukázky jsem vybral následující: „Otava patřila mezi tzv.lososí řeky a tento rybí kavalír ji obýval po dlouhá tisíciletí.Jeho tah byl pro obyvatele na břehu řek svátkem a byl jimi také intenzivně loven.Poslední prokazatelně chycený losos na Otavě v Sušici nese datum 19.6.1941.Ryba vážila šest kilogramů.“

Vedle toho v knize najdete i malá drobná zastavení s rybami, které v řece žijí (pstruh), ptáky, kteří v jejím okolí hnízdí (od skorce vodního, přes ledňáčka až po labutě), nelze zapomenout ani na vodáky, kteří Otavu sjíždějí.

Musím s uspokojením konstatovat, že tahle kniha se Honzovi opravdu povedla. Zřejmě je to tím, že Otavu zná jako málokdo, rozumí jí a díky svému osobitému vidění ji dokáže nevšedním způsobem zachytit. Pro vás, milí čtenáři, může být tahle nevšední kniha inspirací třeba na letní výlet či toulky krajinou okolo řeky. Svoje povídání bych zakončil slovy básníka Ladislava Stehlíka, která jsou uvedena v jejím úvodu a stručně a jasně Otavu popisují:

„Otavo křivá, řeko zlatonosná/ lososí vodo s perlami v svém klínu/ ty rozpěněná v lesích na Šumavě/ plynoucí tiše v rovinatost mírnou/ v tmě rosou voníš, hvězdy zrcadlíš“.

Ivan Nikl