Jedním z takových klíčových míst je i sbírka PRVNÍ OBRÁZKY z roku 1959 Jde o padesát sedm minisonetů (takto je označil sám autor), většinou bez názvu, seřazených do čtyř oddílů. První minisonet, nazvaný Na cestu, stojí mimo oddíly a je jakýmsi mottem celé sbírky. Začíná veršem : "Zachyť tuto chvíli, pozdrž tuto chvíli…" .Co víme o básníkovi,který zrál jako moravské víno a s lety vstupoval stále hlouběji pod kůži poezie? Také na sklonku života se dotkl průzračného dna lidského bytí, moudrosti a nedohledné naděje, avšak svých Druhých obrázků (1986)se jeden z našich nejvýznamnějších poválečných lyriků nedožil. Nemůžeme mu tedy říci, jak mocně nás vzrušuje tato poezie, kterou napsal na sklonku života, v letech 1983- 84.

Desetiveršové útvary, seřazené do pěti oddílů: Lásky, Kouzla, Hry, Ticha a Touhy, navazují na První obrázky. Na rozdíl od nich převažují spíše milostné ortely .podobné jeho skvělé sbírce Ortely a milosti (1958). Jako milostný lyrik, milenec žen a vína a života vůbec je Mikulášek na sklonku svého života nejen ještě dravější, ale hlavně lepší. Jednotlivé básně, gradující do něžných a lyrických point, jsou svědectvím nejvyšší básníkovy devizy- jazykové dokonalosti. Poezie Druhých obrázků je poezií velkého milostného citu a mužské lásky a přesto je to poezie plná pokory, která dnešním básníkům většinou chybí. A tak nezbývá než litovat, že se jejich vydání Mikulášek již nedožil. A v souladu s básníkovým přáním: "Postůj a přitiskni se, aby ani kousek místa nebylo mezi námi", zůstaňme chvíli stát s tímto jeho lyrickým odkazem, který jen těžko budeme nahrazovat. Nad Druhými obrázky, Mikuláškovým básnickým testamentem, si znovu uvědomujeme, jak velkou básnickou osobností byl. To ostatně dokazují i jeho sbírky vydané v posledních letech jeho života ať jsou to Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Žebro Adamovo (1982), Sólo pro dva dechy (1983) nebo Čejčí pláč (1984). Ve všech se O.Mikulášek představil jako básník uhrančivé poezie, který.zřejmě tušil, že právě Druhé obrázky spějí k posledním.Vždyť od prvních až do posledních veršů věděl, řečeno s Jaroslavem Seifertem, co je to "býti básníkem".

Ivan Nikl