Fejeton

Čtyřikrát dva je osm a plus jeden je devět. Devět lidí! Mám snad psát stařenky a starci? Seniorky a senioři? Dědci a báby? Prarodiče? Rodiče? A k tomu pět obytných domů, z nichž dva z nich jsou součástí velkých statků, u kterých nechybí zbytky stájí, velkých stodol, rozlehlé dvory a velká zahrada. Tři domy pak jsou jen domky či bývalé chalupy. Ale i k těm patří, když ne zahrada a sad, tedy alespoň zahrádka.

Kolik lidí vyjde na jeden dům? A další početní úkol: Tři plus pět plus dva plus dva plus jeden či přesněji jedno. To je součet dávno dospělých dětí, oněch zatím možná už trochu senilních, ale přiměřeně soběstačných seniorů. Všechny děti tady svoje rodiče navštěvují. A sem tam přijedou i dospělejší vnoučata. Alespoň, aby se osobně všichni přesvědčili, že kontrola přes telefon ( ne ten s obrázky či dokonce přes F… aj.) je v pořádku. Mámy a tátové, babičky a dědové si uvaří či alespoň ohřejí jídlo, dělají i na zahrádce. A spoléhají sami na sebe. Alespoň pokud jim jakžtakž slouží nohy a trochu i mozek.

A věk? Samozřejmě ne oněch dětí, ale seniorů na jedné vsi. Nestaršímu 94, nejmladšímu 66 let. Takový jen malý příklad z jedné konkrétní vsi. Jenže v Čechách, na Moravě a snad i ve Slezsku je takových vsí, osad či jak se dnes tyto jednotky spadající pod některý městský či obecní úřad, na tisíce. Co o tom vědí media? Ukazují starce a stařeny, pardon seniory, kteří opravdu už za jakéhokoliv důvodu, ať zdravotního nebo rodinného, nejsou schopni se postarat sami o sebe. Kolik však tvoří procent společnosti? Kolik samostatných seniorů žije ve městech? Kolik na venkově? Inu statistici i media mají jiné starosti.

A konkrétní příběhy? Dva senioři, oba osmdesátníci žijí sami ve velkém domě. Denně se u nich zastaví syn i dcera, kteří bydlí v nejbližším okolí. Zřídí vše potřebné, i když staří skoro nevychází. Ale nechají je žít po jejich. V druhém stavení: velmi staří senioři… zahrada, slepičky… obědy jim vozí sociální služba, večer je den co den navštěvuje někdo z dětí. Nebo z vnoučat. I když ani jeden či jedno z nich nežije ve stejném místě. A všichni mají i svoje zaměstnání. A nutné spojení? Jedině přes „klasický“ telefon – ještě, že nám alespoň ten nezrušili! Jak by měl stovce se blížící senior učit na internetu? Umí sázet brambory, opatrovat rostlinky ve skleníku…A osamělý důchodce, žijící sám v pěkném domku? Kdysi na něm těžce pracoval se svojí pak brzy zemřelou ženou. Teď má svého psa, děti sem jezdí, když něco potřebuje. A on se svým Brokem obchází ves a hlídá, to, aby se někdo nevloupal do chalup chalupářů.

Ve vsi není ani obchod ani sem nejezdí pojízdná prodejna. Někteří z důchodců mají řidičský průkaz, ale hlavně mají příbuzné, kteří je nechali žít, tak jak si přáli a jak byli zvyklí, ale přitom je nenechali na holičkách. A to i za cenu, že jim samotným to často dost narušuje jejich vlastní životní styl a pohodlí.

Byly doby, kdy někteří z těchto seniorů tak trochu záviděli svým vrstevníkům v různých typech a variantách tzv. domovů důchodců, kdysi starobinců či špitálů. Ale – jak by řekla teta Kateřina: není všechno zlato, co se třpytí! Posedět si na zahradě, byť už ne až tak dobře udržované, projít se po dvoře, vzít si v ledničce, nač mám chuť…Nic proti sociálním zařízením pro seniory, ať už těch skutečně sociálních nebo těch, kdo na to má, ten se má… Ale svoboda je svoboda. I když se po ní člověk belhá o berlích. A tak – město a venkov… přece jen se občas stane, že ti vidláci, burani atd. můžou být tak trochu ve výhodě. Zvláště, když mají v nebližším okolí lidi, ať už vlastní nebo jiné, kteří na ně nezapomněli.

Marie Špačková