Branžovský hvozd na západním břehu Úhlavy se liší vegetačním krytem od sousedních pahorkatin a vrchovin Šumavy. Patří mezi regiony s velkou biodiverzitou, tedy druhovou bohatostí. Je to způsobeno tím, že zde převládají bazické vyvřeliny až metamorfity (přeměněné horniny), které se v tomto prostoru výrazně uplatňují vedle břidlic, drob a buližníků. Je tvořen Jezvineckou a Chudenickou vrchovinou.

Jezvinecká vrchovina se vyznačuje velmi členitým reliéfem vytvořeným na horninách kdyňského masívu. Je tvořena izolovanými kupovitými vrchy a krátkými hřbety s nejvyšším Kameňákem.

Chudenickou vrchovinu tvoří tři rovnoběžné hřbety ve směru zhruba ze severovýchodu na jihozápad. Jsou oddělené širokými údolními sníženinami – Úlikovský hřbet na západě, Suchohorský hřbet uprostřed a Doubravský hřbet na východě. Na jihozápadě jsou tyto hřbety spojeny příčným Korábským hřbetem. Hřbety uzavírají široké údolní sníženiny Poleňské kotliny.

Stejně jako celá Střední Evropa bylo také toto území až na výjimky pokryto lesy různých typů. Převážná část popisovaného území spadá do oblasti opadavého listnatého lesa. Současný stav vegetačního krytu území je výsledkem jednak jeho spontánního vývoje, jednak činností člověka.

Při postupném oteplování klimatu střední Evropy za doznívání vlivů posledního glaciálu se na území dnešního Plzeňska rozšiřovaly například borovice lesní, líska obecná a po nich smrk ztepilý spolu s dubem. V klimaticky příhodnějším období imigrovaly později z jihoalpského refugia buk lesní a jedle bělokorá. V té době se již vytvořily dnešní vegetační stupně, ale v odlišném rozpětí nadmořských výšek. K jihosibiřskému geoelementu patří například lýkovec jedovatý a lilie zlatohlavá.

K šíření mnoha nelesních druhů přispěl svou činností člověk. Především odlesňováním poskytl příhodné podmínky pro zdárné uchycení četných nelesních druhů, čímž se podstatně zvýšila pestrost vegetačního krytu. Ten je dnes oproti původnímu zcela změněn. Lesy jsou většinou převedeny na louky, pastviny a pole. Pokud se lesy zachovaly, změnilo se v 19. a 20. století ve větší míře jejich druhové složení. Bylo to obvykle ve prospěch ekologicky málo stabilních kulturních porostů smrku, borovice lesní, modřínu opadavého a importovaného akátu. Přesto zde zůstaly zachovány i přirozené lesy: dubohabřiny a lipové doubravy, suťové a roklinové lesy, květnaté bučiny, acidofilní bučiny a jedliny, acidofilní doubravy.

Dubohabřiny a lipové doubravy patří k druhově nejbohatším lesním cenózám. Jde o květnaté, v bylinném patře druhově neobyčejně pestré porosty, vázané nejčastěji na typické kambizemě neboli hnědé půdy. Ve stromovém patře se spolu s obvykle dominantním habrem objevuje lípa malolistá, dub letní, jasan, klen, mléč, ve vyšších polohách buk lesní. V jejich podrostu rostou četné hájové druhy jako jaterník trojlaločný, lilie zlatohlavá, černýš hajní, pitulník žlutý, ptačinec velkokvětý, hrachor jarní, svízel lesní, kokořík mnohokvětý, plicník tmavý, kopytník evropský, bažanka vytrvalá, vraní oko čtyřlisté, pryšec sladký a jiné.

Suťové a roklinové lesy se nacházejí především v oblastech s členitým terénem. V jejich druhově pestrém stromovém a keřovém patře nacházíme javor klen, javor mléč, jasan ztepilý, lípu velkolistou, jilm horský, jedli bělokorou, rybíz alpínský, místy i tis červený. V bylinném patře roste árón plamatý, měsíčnice vytrvalá, hluchavka skvrnitá, bažanka vytrvalá, samorostlík klasnatý, kopytník evropský či pitulník žlutý.

Květnaté bučiny jsou primární lesní společenstva na humózních kambizemích s bohatým bylinným patrem. Stromové patro květnatých bučin je zde zastoupeno bukem lesním, lípou malolistou, habrem obecným, dubem zimním,  jedlí bělokorou, javorem klenem, ojediněle i smrkem ztepilým. Pro bylinné patro jsou charakteristické kyčelnice devítilistá, kyčelnice cibulkatá, svízel vonný, pšeníčko rozkladité, bažanka vytrvalá, kostřava lesní, kokořík mnohokvětý a další.

Acidofilní bučiny a jedliny jsou druhově chudé, nacházejí se na minerálně chudých silikátových půdách. V bylinném patru roste bika bělavá, metlička křivolaká, brusnice borůvka, lipnice hajní, bika chlupatá, ostřice kulkonosná, pstroček dvoulistý nebo kapraď rozložená.

Acidofilní doubravy patřily původně k nejrozsáhlejším lesům území Plzeňského kraje. Vyskytovaly se ve výškách do 400 metrů nad mořem. V průběhu předchozích staletí byly přeměněny na pole, louky a pastviny. Zbylé lesní porosty se v 19. a 20. století vesměs změnily na jehličnaté monokultury. Ve stromovém patře obvykle převládal dub zimní, méně četný byl dub letní. Dále zde rostla borovice lesní, bříza bělokorá, buk lesní, v bylinném patře kručinka německá, kručinka barvířská, bika bělavá a jiné. Přirozené acidofilní doubravy dnes nalezneme už jen ve fragmentech.

V současné době můžeme v lesích vidět kvést krásnou rostlinu lilii zlatohlavou z čeledi liliovitých.

V současné době můžeme v lesích vidět kvést krásnou rostlinu lilii zlatohlavou z čeledi liliovitých.V současné době můžeme v lesích vidět kvést krásnou rostlinu lilii zlatohlavou z čeledi liliovitých.Zdroj: Renata Vondrovicová

Je to vytrvalá bylina s vejčitou cibulí s až pěti centimetry v průměru, vysoká 30-100 centimetrů. Lodyha je přímá, zelená, s červenavými skvrnami. Listy jsou podlouhle obvejčité nebo kopinaté, 10-15 centimetrů dlouhé, na vrcholu zašpičatělé, ve střední části lodyhy přeslenovitě nakupené, v dolní a horní části střídavé. Květní klas je řídký, vonné květy na dlouhých stopkách vyrůstají v úžlabí kopinatých listenů. Okvětní lístky jsou podlouhlé, obloukovitě nazpět zahnuté, světle až červeně nachové s tmavými skvrnami. Opylování zajišťují mouchy i motýli. Plodem je ostře hranatá tobolka se semeny. Kvete v červnu až srpnu. Má zvláštní schopnost regulovat hloubku cibule v půdě pomocí tažných kořenů. Rozšiřuje se semeny a dceřinými cibulkami. Jméno zlatohlávek pochází zřejmě ze staročeského „zlatohlavový“, což znamenalo „brokátový“ – okvětí lilie jako by bylo z brokátu.

Vyskytuje se roztroušeně od nížin až do hor na vlhkých, zásaditých až slabě kyselých půdách, v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích, na křovinatých stráních, lesních okrajích a pasekách. V Evropě je rozšířen ve střední, východní a jihovýchodní Evropě až po jižní Skandinávii a v mírném pásmu Asie.

Je to chráněná rostlina, kterou najdeme například v přírodní rezervaci Netřeb a v okolí hradiska Příkopy.

Renata Vondrovicová