V obecném povědomí mu přísluší místo všestranného umělce (malíř, grafik, sochař, spisovatel) s nevšedními schopnostmi zručného řemeslníka.

Byl vyučený knihař, ale své knihy psal, ilustroval, ale také typograficky upravoval a vázal. Váchalovu osobnost nám lépe umožňují poznat nenapodobitelné rukopisné životopisy, jeho rozsáhlé literární dílo a v neposlední řadě i četné dopisy.

Váchal byl nemanželským synem Hančí Váchalové a Josefa Alše, který o svého syna, vychovávaného v Písku u dědečka, nejevil zájem. Tam také chodil Váchal dva roky do gymnázia, kde však neuspěl a přešel do Prahy, kde se vyučil knihařem.

V roce 1906 se učil v grafické škole Antonína Heverta základům grafických technik, zvláště pak leptu a akvatintě. V Praze jej zavedl jeho otec do společnosti teosofů, okultistů, zednářů a spiritistů, což mělo výrazný vliv na jeho další umělecký i lidský vývoj.

V té době se Váchal začal věnovat dřevořezu, později pak dřevorytu, ve kterém dosáhl nevídané zručnosti a technické dokonalosti. V roce 1910 vydává svou první bibliofilii, Vidění sedmera dnů a planet, kde je autorem textu i písma. Vyřezal ji nožem do dřeva včetně textu a ilustrací a vytiskl na ručním listu v počtu 7 výtisků.

Počínající růst Váchala – umělce přetrhla první světová válka, do níž narukoval jako vojín c.k.armády. Válku prožil na Balkáně a na italské frontě.

Po válce se Váchal začal plně věnovat knižní tvorbě. Často šlo o díla nevídaného rozsahu, obsahu i provedení. Například v roce 1924 napsal, vysázel, vytiskl, vyzdobil a svázal mohutný svazek nazvaný Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel, o rozměrech 40 x 35 cm s výškou hřbetu 10 cm. V tiráži se mimo jiné uvádí: „Tato kniha obsahuje 137 dřevorytů černých a 67 dřevorytů barevných, tištěna byla co zlomek většího rukopisu a vznikala prací tří let. Sazba, tisk knihy a dřevorytů si vyžádaly 3560 hodin práce. Tištěna byla v 17 exemplářích autorem na ručním lisu. Režijní cena jednoho výtisku je 1 800 korun.“

Když už ne krvavými ústrky, tedy alespoň probuzením fantazie. J.Váchal píše o Přírodopisu strašidel jako o „pravém štítu křesťanské duše“. Mýlil by se však ten, kdo by tuto nevšední a krásnou knihu považoval jen za okultní rukověť zacházení s mystickými plivníky nebo za duchaplnou hru na ďábelský kodex. Stačí přečíst úvodní věnování: „Památce přítele, psa Voříška, který neohroženě po třinácte let se svým pánem mezi samými strašidly chodil a nic se mu nestalo, až nakonec lidskými bestiemi sežrán byl …“.

Ivan Nikl