Na konci 9. ročníku jedenáctiletky (základní škola tehdy končila osmou třídou) proběhl na naší škole závod branné zdatnosti. Z naší třídy nás bylo vybráno asi 15 žáků, převážně aktivních sportovců (košíkářů, atletů, fotbalistů), kteří jsme utvořili skupinu záškodníků. Byli jsme označeni žlutou páskou. Vyběhli jsme o něco dřív směr Týnské Háje s úkolem zaujmout postavení s tím, že nás tam ostatní spolužáci budou hledat s cílem nás zneškodnit.

Na konci Domažlic, u bývalých jatek, se k naší skupině záškodníků přidal malý psík. Radostně štěkajíc pokračoval s námi až do Hájů. Jeden ze spolužáků prohlásil: „Když ten pes jde s námi, stává se též záškodníkem a musí být označen žlutou páskou!“ Nápad se líbil i ostatním, a tak jsme mu na krátký ocásek uvázali žlutou mašli. V Hájích jsme se i s pejskem ukryli. Když po nějakém čase proti nám postupovala skupina pronásledovatelů, pejsek to nevydržel a se štěkotem vyrazil proti nim. Byl chycen, my odhaleni, zneškodněni a tím cvičení skončilo. Zdánlivě! Spokojeni jsme se vydali zpět do školy v domnění, že vše je v pořádku. Ale nebylo!

Druhý den, jeden z profesorů, velký příznivec vlády jedné strany, svolal mimořádnou pedagogickou radu, kde prohlásil: „Branné cvičení bylo znehodnoceno, z čehož mají jistě velkou radost západní imperialisté!“ A proto žádal přísné potrestání všech aktérů. Marná byla snaha některých učitelů, zvláště tělocvikářů, kteří se snažili oponovat tím, že to nebylo myšleno politicky, ale že to byla jen klukovina. Soudruh profesor ale nepovolil.

Pedagogická rada se poté usnesla, že všichni aktéři budou potrestáni důtkou ředitele školy. A to se i stalo! Tak to byla moje první důtka.

Druhá přišla záhy

Za rok na konci 10. ročníku se branný závod konal opět. Tentokráte bylo vybráno 15 – 20 sportovců, kteří závodili v běhu. Opět někdo z nás vymyslel, že na sebe před cílem, tedy v Hánově parku počkáme a doběhneme demonstrativně všichni spolu, jako fotbalová jedenáctka. Protestovat proti tomu nemělo cenu, neboť by to ostatními bylo považováno za zbabělost. V Hánově parku se nás opravdu sešlo, tedy seběhlo, asi 12 a doklusali jsme společně na Sokoliště, kde byl cíl. Zaplněnému hledišti, kde byli ostatní žáci školy, se to velice líbilo a byli jsme odměněni velikým potleskem.

Našim tělocvikářům, paní prof. Osvaldové a panu prof. Slačíkovi se to ale moc nelíbilo, asi už tušili, co přijde. A přišlo! Opět tentýž soudruh profesor nechal druhý den svolat mimořádnou pedagogickou radu, kde opět žádal přísné potrestání, neboť jsme opět udělali velkou radost západním imperialistům. A všichni jsme byli opět potrestáni ředitelskou důtkou. Tak to byla ta moje druhá důtka.

Oblíbený učitel s důtkou

Této zkušenosti jsem využíval při své 44 let dlouhé trvající pedagogické činnosti jako učitel odborných strojírenských předmětů. Vždy, když jsem jako třídní učitel přebíral novou třídu, oznámil jsem žákům, aby na mne nezkoušeli žádné fígle, že většinou vše znám, jakožto nositel dvou důtek ředitele školy. Drtivá většina žáků toto hodnotila kladně, stejně jako to, že jsem aktivní sportovec, což určitě pomáhalo k vytváření dobrých vztahů mezi mnou, učitelem a mými žáky. Jedenáctý ročník proběhl poměrně v klidu v přípravě na maturitu.

Žádné články v novinách rádoby odborníků na školství nebyly a také se nás nikdo neptal, zde jsme stresováni a zda si maturitu chceme vyzkoušet nanečisto. Matematika byla daná.

Všichni žáci, kteří byli z našeho ročníku připuštěni k maturitě, ji udělali, protože všichni na střední školu patřili.

Zajímavé vzpomínání na dobu studia Oty Bartoška poslouchal, zapisoval a ani nedutal jeho o pár let mladší kamarád.

Stanislav Kitzberger, Domažlice