Dnes se tomu mohu smát, ale tenkrát v 50. letech mi do smíchu nebylo. Bydlel jsem s kluky na svobodárně od porcelánky a užíval si bezstarostného mládí. Jednoho dne k nám ale vtrhli estébáci a začali nám celé zařízení pokoje obracet naruby, protože se někde dozvěděli, že ukrýváme zbraň. Při té příležitosti si také se zájmem prohlíželi na stěnách naše umělecké výtvory a co čert nechtěl, objevili mezi nimi také kresbu Masaryka. Jeden z estébáků na mne zařval: „Jak to, že tu máte, soudruhu, viset Masaryka – to okamžitě sundáte!“ Nevím, co mne to tenkrát napadlo, ale hned jsem odvětil: „Masaryka nesundám, je to přece náš první prezident. Ten tam zůstane, protože jsem jej sám maloval a mně se jako motiv líbí!“


S takovou rozhodnou odpovědí estébák asi vůbec nepočítal, neboť jeho obličej rázem zbrunátněl. V tom okamžiku asi nevěděl, co má říct. Po chvilce mlčení se ale úlisně zeptal: „A proč jste nenamaloval našeho soudruha prezidenta ?“ „No, protože se špatně maluje a mně se moc nelíbí!“ Podíval se na mně, změřil si mne od hlavy k patě a při odchodu bouchl dveřmi. My jsme vybuchli smíchy a tím to bylo pro nás vyřízené.


Účet za tuhle příhodu jsem dostal o pár let později, když jsem dostal předvolání a měl narukovat k pétépákům ve Stříbře.


Ale ta vzpomínka na mého Masaryka mně dodnes dodává vnitřní sílu a povědomí, a proto jsem si našeho prvního prezidenta Masaryka nedávno zase namaloval.

Wolfgang Mader