Příručky pro houbaře uvádějí přibližně čtyři sta druhů hub jedlých i nejedlých a je vcelku obtížné, aby se v tom jeden vyznal. To však neznamená, že by se každý z nás nemohl naučit znát několik desítek nejběžnějších druhů hub tak dobře, aby svoji kuchyň mohl zásobovat od jara do podzimu čerstvými houbami. Myslím si ale, že je lépe, naučíme-li se znát menší počet druhů dokonale než větší počet nedokonale.

K jídlu sbíráme pouze ty druhy, které poznáme za všech okolností a naprosto jistě. V případech nejistých, kdy nalezneme nějaký abnormálně vyvinutý exemplář, nenosme jej raději do kuchyně, nýbrž se s ním vyfoťte na důkaz, že jste jej skutečně nalezli. Ale ani pak nemáte zdaleka vyhráno. Najdete-li kupř.“kobylí vejce“na Domažlicku, vězte, že zde tak nazývají hadovku smrdutou, která je ovšem nejedlá. Také není pravda, že všechny jedovaté houby mají palčivou chuť. Například smrtelně jedovatá muchomůrka hlízovitá je téměř bez chuti i bez znatelnějšího zápachu. Rovněž modrání dužiny na řezu není odstrašujícím znakem. Většina modrajících druhů je naopak jedlá.

Jak vidíte, mykologie je věda obtížná. Ale vám to nemusí vadit, budete-li sbírat jen to, co opravdu dobře znáte. Přeju vám řadu nevšedních úlovků.

Ivan Nikl