Tento můj dojem vychází ze zkušenosti zažívané s fungováním filmových klubů v Domažlicích. Jedenkrát do měsíce uvádím československé filmy v rámci projektu, který připomíná originální filmy tuzemské kinematografie. Tento počin se nesetkává s širokým ohlasem veřejnosti.
Můžeme se zamýšlet nad příčinami tohoto faktu. Je jím nešťastně zvolený termín promítání? Nedostatečně zajištěná propagace filmů? Špatně zvolená témata a snímky, které občany okresního města nemají šanci oslovit? Anebo budou kořeny problematiky mít hlubší povahu?
Promítání započalo v roce 2018, u příležitosti oslav 100 let od vzniku Československa, a diváci si přáli v myšlence pokračovat i v roce následujícím. Letošní podzim byl však katalyzátorem mých úvah, jelikož na tři podzimní představení, se dostavilo 12 lidí. Zajímavostí je věkové složení diváků. Převažuje starší generace, doplňována mou generací brzkých čtyřicátníků. Ptám se: „Kde jsou mladí?“
Mládež a studenti bývali vždy předvojem rebelujícím nejen proti starší generaci, ale i většinovému vkusu a snažili se hledat autentický způsob života. Například tím, jak vnímali umění a umělecká díla.
Máme svobodu a možnosti, které nevyužíváme. Nikdo nás, na rozdíl od předchozích let, nenutí k uniformitě, ale my ji dobrovolně vyhledáváme. Stáváme se předpokládatelní a ve svém důsledku fádní a nudní. Odmítáme se vystavovat provokativnosti, kontroverzi a nutnosti se zamýšlet. Volíme si jisté a zaručené postupy. Neradi se necháváme vyvést ze svého pohodlí.
V roce 2020 budou k vidění československé a české filmy zpracovávající známé literární předlohy. Začínáme v lednu „Bílou nemocí“ Karla Čapka a Hugo Haase. Téma nastavující zrcadlo společnosti podléhající masové propagandě, nevkusu a maloměšťácké morálce, které ji v konečném důsledku přivodí zkázu a zánik.
David Pinkr
