„Mňam, ta káva se ti dneska povedla, Taro! Děkuju!“ Po velké gratulaci hrnek opět pokládám na světlý dřevěný stolek.

„Nemáš zač. Co máš dneska v plánu?“

„No půjdu na vinici a budu odpočívat od práce s turisty. A taky dneska budu psát tu knihu!“

„Ty o tom fakt budeš psát?“

„No ano! Je to dobrodružný a napínavý příběh!“ Pohodlně jsem se usadil, dopil dobrou kávu, vzal do ruky propisku, no vlastně notebook, je to s ním dneska o mnoho snazší, a začal psát.

Život je plný situací, které možná ani nechceme, aby se staly, ale mají svůj význam, vždyť vše, co je na světě, je něčím opodstatněné. Pro začátek svého příběhu vám řeknu, kde to celé začalo. Příběh natolik záhadný a opředený historií, až se tají dech. No dobře, ne až tak moc, ale zajímavý je, však uvidíte sami. Jmenuji se Tadeáš, jsem společenský, mám rád legraci a zajímám se o přírodu a planetu. Nesnažím se vymýšlet nějaké novinky do odvětví průmyslu nebo tak. Mám rád svoji práci i místo, kde žiji. Vlastním krásný velký dům, je to vila. Je celá ze dřeva, z kvalitního dřeva, zasazená do nádherné, nedotknuté panenské přírody. Žiji tam já a… No vlastně tu žiji sám.

Moji přátelé jsou rozutečeni po celém ostrově, někdo i ve městě. Já raději žiji uprostřed pralesa. Hned vedle překrásného, ale malého vodopádu s čirou vodou. Malý proto, že kdyby byl velký, byl by slyšet velký hluk a nebyl by v té nádherné přírodě ten úžasný klid. Hledal jsem ho dlouho… Pod vodopádem vzniká jezírko s čirou pitnou vodou, která mi jde až do domu přes vodovod. Na střeše mám sluneční panely a na konci vodopádu je připevněna turbína na výrobu elektřiny. Vše je schované pod listy keřů a skálou s prolínajícími se chodbičkami, aby neunikla síla celé té přírody. Můj dům je téměř celý prosklený, luxusní dvoupatrová vila uprostřed pralesa. Uvnitř je vše vyplněné dřevem. Nad druhým patrem mám dílničku na pár potřebných věcí. Vše je spojené až dolů, po schodech, chodbou vytesanou do skály.

Bavím se tím, že vyrábím hračky ze dřeva. Někdo říká, že jsem pořád dítě a musím si furt hrát, ale já se jen směji a neposlouchám. Člověk musí dělat to, co ho baví. Ale vyrábím i jiné věci. Nějaké komody, postele, skříně, kuchyně na míru nebo obložení. Prostě vše, co si budou přátelé přát a budu na to mít to vyrobit. Jednou jsem vyráběl kohouta na provázku pro malá škvrňata. Obarvil jsem ho a dal ho jednomu chlapci a vůbec nechápal, na co to je. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on má svůj tablet a vůbec nechápe, jak jsme se snažili kdysi zabavit my. Ta dnešní mládež! Ale jsou i takoví, co moji snahu ocení.

Kolem domu roste vše, co mám rád. Fíky, banány kokosové palmy, areky, moruše, hrušky, melouny, mochyně, ananas, citrusy… A hlavně je tam vinice, kde pěstuji všelijaké odrůdy moštových vín a vyrábím z nich opravdové pochoutky. Ani se neptejte, jak dlouho jsem se to musel učit. Ono vyrobit takové kvalitní víno je fuška. Ve svém sklípku mám již deset let zarchivované Rulandské šedé - pozdní sběr - suché. „Ó, jak lahodně to zní, hned bych si jednu sklenku dal.“ A další skvělé kousky z mého vinařství. Od muškátu přes ryzlink až po úplně neznámé odrůdy vín, které jsou velmi chutné. Vše se rozkládá na obrovské louce o spoustě hektarech. No prostě nádhera!

Lukáš Kabourek

Pozn.: Příspěvek je součástí uceleného souboru „Poklad historie"