Měl jsem to štěstí, že jsem jej poznal jako student. Později jsem si pro sebe objevil jeho mistrně napsaný soubor tří novel nazvaný Trojí čas hor (1981). Kouzelně je v nich vylíčen obraz tajemné a nepřístupné Šumavy. Navíc tyto baladické příběhy mají v sobě lidský rozměr (ostatně jako většina jeho knížek). Jeho Vodáckého průvodce pro Ofélii jsem viděl nejprve zfilmovaného amatérskými filmaři.

Ono totiž tohle vyprávění o partě vodáků, plné humoru, skutečného přátelství i vtipných historek, z nichž mnohé sám autor zažil, katapultovalo tuhle knížku mezi nejoblíbenější. Šmídovou nespornou předností je lehkost psaní, s níž staví před své čtenáře dialogy plné narážek a gagů. Za všechny uvedu následující ukázku:

„Poté zahájil Kendy vodácký výcvik. Omezil se na teorii: „Tohle je pádlo a nikdo tomu nesmí říkat veslo. Kdo řekne veslo, není žádnej vodák. Vodáci se zdraví ahoj. Kdo řekne nazdar, není vodák. Je to sokol. Kdo řekne dobrý den, je pitomec. Má někdo dotaz?“ – „Hoď sem pádlo, ahoj,“ řekla Kateřina. „Je to tak dobře? Jsem už vodákem?“

Po knize Proč bychom se netopili (1979) napsal Zdeněk Šmíd jakousi její obdobu s názvem Proč bychom se nepotili a Proč bychom se netěšili. Nesmím zapomenout ani na jeho půvabná putování po řekách – Otavě, Berounce a Mži – a na tři čtenářsky úspěšné knihy: Za písní severu, Bubny Berberů a Strašidla a krásné panny.

Jeho rozsáhlé dílo

Nelze nevzpomenout na to, že Zdeněk Šmíd téměř čtvrt století působil jako učitel (od roku 1960 do roku 1985). Z prostředí střední školy „vytěžil“ humoristicko-satirický román Babinec (1988), v němž najdeme mnohé z jeho životní empirie (třeba zasvěcené vstupní úvahy o pedagogice či devatero rad učiteli dospělých žáků).

Při vší rozverné zábavnosti je Šmídův román zároveň hlubokou kritickou analýzou neutěšených a léta neřešených poměrů v našem školství. Mám za to, že dodnes není zcela plně doceněno jeho rozsáhlé a různorodé dílo čítající více než tucet děl – od prvotiny Sbohem, Dicku (1977) až po Putování po řekách (2010).

Mrzí mne zároveň, že o Zdeňku Šmídovi musím psát již v minulém čase, protože 9. dubna 2011 se mu jeho záliba v cestování a potápění stala bohužel osudnou. Zemřel na infarkt při potápění na Seychelách. Nicméně dílo, které po něm zůstalo, má co říci i spoustě dnešních čtenářů.

Ivan Nikl